close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Knihy

„Měl jsem strach, že píšu věci, které bych psát neměl,“ říká začínající spisovatel Dominik Bartoš

1. listopadu 2019 v 18:01 | Bublushka
Vydat vlastní knihu je pro neznámé spisovatele v dnešní době složité. Začínajícímu autorovi Dominikovi Bartošovi se to ale povedlo a přichází na knižní trh hned odvážně s vlastní autobiografií. Kniha Příběhy obyčejného znovuzrození popisuje autorovo bouřlivé dospívání spojené s drogovým podsvětím a náročnou první láskou. Po letech se už posílen rozhodl svůj příběh vydat. Více o autorovi i jeho díle a plánech do budoucna si můžete přečíst v rozhovoru.



Čím by měla tvoje kniha čtenáře zaujmout a o jakých čtenářích se vlastně bavíme?
Zaujmout by měla asi češtinou. Styl, kterým píšu, jsem u žádného současného českého autora neviděl. To znamená kombinovat všechny možné vrstvy jazyka tak, aby fungovaly a nepsat stále stejně. Jak graduje děj, tak graduje i jazyk samotný. Je za tím samozřejmě několik let vypisování a hledání se.

Co se týče samotných čtenářů, vždycky říkám, že ta knížka je pro lidi od 15 do 35. Ale co si budeme povídat, dnes člověk píše knížky jen pro určitou sortu. Jsou to většinou lidi spokojenější, s lepším vzděláním a lepším platem, s náladou a motivací vzít si knihu do ruky. A pokud chci být čtený, musím vědět, že píšu pro tyhle lidi a psaní tomu trochu přizpůsobit.

Kvůli čemu je kniha pro věkovou kategorii 15-35 let?
Je to napsáno člověkem, kterému je od 15 do 35, stejně jako hlavnímu hrdinovi a většině postav. Takže oni tak mluví, oni se tak chovají. A hlavně ta tématika drog a "lokálního podsvětí" je zajímavá spíše pro mladší. Mnoho lidí šlo studovat psychologii, toxikologii nebo pracovat na psychiatrické kliniky, protože je zaujaly právě takovéto knížky a osudy.

V knize popisuješ svůj první vztah, dost emotivně, jak se na to díváš s odstupem času?
Po těch letech je to už jen součást románu. Samozřejmě, že takovéto věci člověka jen tak nepřejdou a nepřestanou mrzet, ale to bych se v tom mohl hrabat celý život. A žít jen ze starých křivd nebudu.

V knize je také podrobně popsán obchod se zakázanými látkami. Když jsi byl součástí tohoto byznysu, nebál ses někdy o svůj život?
Bál. Když jednáte s takovými lidmi, může se semlít cokoli. A narkomani dokážou být samozřejmě velice nebezpeční. Když se jim jakkoli znelíbíte, vytipují si místo, kde si na vás počkají, nebo vás třeba začnou u ostatních pomlouvat. A už si vás nikdo z nich nepustí k tělu. I to se dělo. Nejeden večer jsem se při cestě domů ohlížel za sebe. Navíc jsem na to všechno byl sám, poněvadž nikdo z blízkých o mých aktivitách nevěděl.


Tvé dílo je autobiografie, což je docela odvážné na prvotinu. Neměl jsi strach, že čtenářům všechno odhalíš na první dobrou a už pro ně dál nebudeš zajímavý?
Spíš jsem měl strach z obsahu. Měl jsem strach, že píšu věci, které bych psát neměl. Naštěstí mi nakladatel řekl, že je to v pořádku, že nikoho nepojmenovávám konkrétně, tudíž není koho kompromitovat.
A že je to autobiografie? Kdybych začal nějakou nenápadnou nudou, nikoho nebudu zajímat, když začnu tím nejlepším, co ve mně je, vzroste pravděpodobnost, že si mě scéna všimne. Ten kult kolem autora je širší a silnější, když má co říct už od začátku.

Jak dlouho trvala práce na knize, než jsi byl zcela spokojený?
Psal jsem ji od roku 2013, co jsem vylezl z protialkoholické léčebny. V roce 2015 jsem ji měl hotovou, respektive tenkrát jsem si to myslel. A tak jsem ji ukázal člověku, který učil literaturu na vysoké škole. Ten mi řekl, že to má velký potenciál, ale že bych tomu měl ještě pár let dát, vypsat se a maličko nad tím zauvažovat.

Byl jsem naštvaný, poněvadž jsem si naivně myslel, že už to lepší nebude. Jsem rád, že mi to řekl, protože jsem na tom další dva roky pracoval a dnes je to jinde.

Je to tvé jediné autobiografické dílo, nebo plánuješ vydat ještě něco podobného?
Napsal jsem ještě povídku o mém dětství, takový prolog k Příběhům obyčejného znovuzrození. Jinak krom této knížky a pár povídek nic autobiografického nemám a ani to neplánuju.

Začínajícím autorům se těžko shání nakladatel. Jak se to tobě povedlo?
Jakmile z vás nekoukají peníze, je to problém. A tak jsem se zaměřil na menší nakladatelství a orientoval se podle toho, co vydávají. A nakladatelství Petr Štengl mě zaujalo už jen podle názvů titulů.

Řekl jsem si, aha, ten člověk se nebojí, evidentně mu nejde o zisky, bere alternativní věci a těm pomáhá prorazit. Tak jsem mu poslal kopii a on mi za měsíc odpověděl, že se mu kniha velice zamlouvá, že se chce se mnou sejít. A bylo to.

Jaké jsou tvé spisovatelské plány do budoucna. Pracuješ teď na něčem?
Ano. Ta kniha je úplně něco jiného než Příběhy obyčejného znovuzrození. Jmenuje se Matroš a já ji označuji jako antiutopickou sci-fi bláznivou komedii. Je to strašně šílené, taková směsice bláznivých nápadů, které ve mně zrály od dětství. Snažím se ale tu šílenost mírnit, aby kniha byla uchopitelná i pro méně šílené hlavy.

Takže nechceš psaní směřovat jenom jedním směrem či žánrem?
Já moc neuznávám směry a žánry, ale je pravda, že hodně současných českých autorů se motá celou kariéru v tom samém kruhu. Ti, kteří jsou u nás nejprodávanější, píšou pořád to samé dokola. Všechno je jako jedna dlouhá nudná knížka na pokračování, tak to na mě působí, jako knížka, jež má více dílů, úplně stejně napsaných, o stejných tématech, o stejných lidech. Toho bych se chtěl vyvarovat.

Čemu se věnuješ kromě psaní?
Muzice. Mám kapelu, píšu texty a skládám hudbu. To je ale takový vedlejšák, to psaní mi bere většinu času. Od té doby, co jsem se opravdu ponořil do psaní, tak ani nečtu.


Posledních osm let skoro každý den alespoň pět hodin píšu, takže na jiné zájmy není čas, jen ta hudba. Zatím je to ve fázi, že s kapelou občas vystoupíme. Psaní mi prostě bere všechno ostatní.

Chtěl by ses někdy psaním živit?
Chtěl. Dělal bych to, co mě baví, a ještě by mi to zajišťovalo obživu. Nedělám si iluze, že budu brát několik milionů ještě předtím, než knihu vůbec vydám, jak to u výše zmiňovaných pisálků chodí. I kdyby moje knihy měly úspěch, pochybuji, že ten úspěch bude tak markantní, abych dokonce života nemusel dělat nic jiného.

Bylo by to hezké, ale stačí mi, když ty knížky budou mít čtenářstvo a dobré ohlasy, když ode mě lidi budou chtít další kousky. Úspěch si jen tak někdo nevydělá, peníze ano. Je to tedy zatím jen sen. Ale před dvěma lety bylo mým snem vydat knížku a taky jsem si myslel, že se mi to nikdy nepovede. Takže kdo ví, třeba za další dva roky…


Kniha bude v prodeji od konce října na stránkách knihkupectví Kosmas. Křest knihy se odehrál 18. října 2019. Více informací o knize na stánkách nakladatelství a facebooku knihy.

Dmitry Gluhkovsky: Budoucnost- recenze

26. září 2018 v 9:59 | Bublushka

Kniha Dmitryho Glukhovského vypovídá přesně o tom, jak se jmenuje- o budoucnosti. Budoucnosti překvapivě uvěřitelné a docela reálné. Svět našel lék na smrt a teď nikdo neumírá, ale aby nedocházelo k přelidnění, lidé se nesmí množit a pokud se tak náhodou stane, musí jeden z rodičů podstoupit proceduru a odsoudit se ke stáří. Tak se to vyrovná. Zdá se, že vše funguje, ale postupem času začneme zjišťovat, že vše není tak růžové. A to prostřednictvím hlavního hrdiny- Jana. Nikdy se mi snad v knize nestalo, že bych byla z postavy tak rozhozená- tedy že jsem netušila co si o něm myslet. Chvílemi mě hrozně štval, jindy mi přišel jako skvělý člověk, kterému musím fandit, ale v zásadě až do konce knihy jsem se nedokázala rozhodnout co si o něm myslet. Jan je zvláštní postava, ale po dočtení knihy náhle dostává logiku- je to člověk zmítaný a vláčený systémem a lidmi, kteří chtějí, aby dělal, po čem oni touží, avšak on se jen tak nedá a vše jim nakonec pokazí. Celá kniha, která je poměrně obsáhlá, se nese v podobném duchu jako hlavní postava. Chvílemi neuvěřitelně baví, jindy hrozně nudí. Dlouho jsem se s podobnou knihou nesetkala. Ale díky tomu že Glukhovsky umí skvěle své řemeslo a příběh má promyšlený od začátku až do konce, jsem i přes nudné a předlouhé pasáže vydržela až do finále. Knihu jsem četla na můj vkus až moc dlouho, ale ty dobré pasáže mě udržovaly ve střehu. Ty části, kde objevila Janova múza Annelie se četly jakoby samy, chvíle kdy byl sám, už šly hůř. Annelie jakoby příběhu a světu přidávala naději a radost a tak si myslím, že byla i postava autorem zamýšlena. Jako jiskřička naděje ve zlém a zvráceném světě. A opravdu si autor udržoval napětí až do konce a jen pár kapitol před koncem jsem teprve přišla na to, co za tím vším v pozadí bylo, jen chvíli než na to přišel hlavní hrdina. Tomuto opravdu tleskám, protože už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě překvapila a neodhalila jsem u ní zápletku už po pár kapitolách. Budoucnost od Glukhovského je zvláštní a myslím si, že autor ji zbytečně natáhl. Chtěl toho popsat tolik a přirovnat to k dnešnímu světu, že někdy zapomněl na hnaní příběhu. V knize se toho vlastně tolik nestalo na to kolik stran má (přes 600). Dlouho jsem rozmýšlela jaké dát knize hodnocení, jestli tři hvězdy nebo čtyři, ale konec o všem rozhodl. V posledních pěti kapitolách se autor rozjel a konečně přestal okecávat vše okolo a zaměřil se na jádro příběhu. Posledních 150 stran se četlo vlastně samo a pointa, ke které to vše vedlo, mi vyvolala úsměv na rtu a bude ve mně rezonovat hodně dlouho. Budoucnost není dokonalá kniha a to i pro nesčetné překlepy od poloviny knihy, kdy korektoři asi nestíhali a tak knihu nechali nedodělanou, ale vše nakonec smysl dostane. Je to zbytečně dlouhé a trochu ukecané dílo a dost rozpačité, ale nakonec to vše do sebe krásně zapadne a čtenář najde smysl, proč to měl číst. Kniha by byla dokonalá, kdyby měla o dost stran méně, ale i s nimi je skvělá a opět mi potvrdila že Glukhovsky je skvělý autor. Skvělá kniha díky které se hodně zamyslíte nad životem a jeho smyslem.

Výsledek obrázku pro budoucnost glukhovsky
File:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgSouvisející obrázek

Mario Puzo:Kmotr- Recenze

5. srpna 2018 v 13:45 | Bublushka
Tak jsem si doplnila literární vzdělání a přečetla si Kmotra. Problémem však bylo, že jsem už viděla filmy a příběh tak znám, protože z knihy přímo vychází. Ale říkala jsem si, že by tam mohlo být něco navíc a byla jsem zvědavá, jak je to psané. Abych pravdu řekla, s porovnáním s filmem jsem byla zklamaná- málokdy se stane, že film je lepší než kniha, ale Kmotr je přesně ten případ. Kniha není špatná to ne, ale ty nejlepší a nejakčnější scény jakoby tam zapadly a ve filmu je opravdu vyšperkovali. Nehledě na to, že v knize se furt do hlavního příběhu motají vedlejší postavy, kdy občas jejich příběh není moc potřeba vyprávět (a taky se děj pak nelogicky vrací v čase a mate). Na druhou stranu mě právě ty vedlejší části z knihy bavily nejvíc, a to hlavně s Johnym Fontainem, Lucy a dalšími z jejich okolí, kterým se film tolik nevěnuje. Jejich příběhy mi přišly takové nejzajímavější a to je také trochu zvláštní když měli spíše sloužit k doplnění příběhu. Kniha pak byla psaná velmi zdlouhavým stylem a někdy se to četlo opravdu obtížně, protože na místech kde to nebylo potřeba, bylo popisů moc, až jsem se v nich ztrácela a ve scénách, kdy by se to opravdu hodilo, se popis odbyl na pár řádků. A to hlavně u těch nejnapínavějších a akčních scén. Chvíle kdy někoho zabili, postřelili, nebo odhalili nějakou zradu, se vyřešily pár větami, ale pak popisy některých lidí, hlavně hlavounů dalších famílií na schůzce s Vitem, byly opravdu zdlouhavé a zbytečně podrobné, protože si vlastně žádný popis a co kdo vlastně je, vůbec nepamatuji. I tak musím říct, že kniha velmi dobře pracovala s psychologií, občas tedy některé reakce hrdinů, byly trochu zvláštní a mírně nelogické, ale to jen v minimu případů, ve většině autor bravurně popsal myšlení hrdinů a jejich přítel i protivníků. Co mě zarazilo už na začátku a mírně to "hodilo" klacky hrdinům pod nohy, byl pohled producenta, proti kterému se Corleonovci obrátili, kdy on je nazval pitomými taliány, kteří si myslí, že jim vše patří a mohou rozhodovat o všem- v tu chvíli mi mluvil z duše a měla jsem pochopení spíše pro něj než pro hlavní rodinu. Přitom se má hlavním hrdinům fandit, a tady jsem při tom byla trochu v rozpacích. Kdo ví, co tím autor zamýšlel. I tak jsem podobně jako ve filmu nejvíc fandila Mikovi, ten je sympatický i ve filmu i v knize. Celkově se mi kniha četla dlouho a místy byla opravdu zdlouhavá a musela jsem se do čtení nutit. Ale jako celek je to opravdu dobrý příběh, s promyšlenou psychologií postav a na jejím základě se udělal skvělý film. Díky Kmotrovi, ať knižnímu nebo filmovému více pochopíte, jak to v mafiánských rodinách chodí a to je zajímavé zjištění, i když místy trochu rozpačité.
Výsledek obrázku pro kmotr kniha
File:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgSouvisející obrázek

Pouť do říše slepoty - deníky pádu do vědomí- recenze

7. května 2018 v 20:34 | Bublushka

Na knihu Johna M. Hulla jsem narazila čistě náhodou v knihovně. Moje ruka po ní sáhla a já ihned tušila, že to bude něco mimořádného. Vždy mi vrtalo hlavou, jak se vlastně cítí slepci a jaké to je být slepcem (a jen zavřít oči pro to nestačí) - netoužím to poznat na vlastní kůži, ale přemýšlela jsem o cestě, jak to zjistit, avšak žádného slepce osobně neznám, abych se ho na to zeptala a je to i poměrně choulostivé téma. A pak se objevila tato kniha, která jakoby byla přesně tím, co jsem toužila poznat. Hullova kniha však není typickým vyprávěním, jak by mnozí čekali. Už od první řádků jsem vlastně byla překvapena, že se jedná spíše o autorovy úvahy nad vlastím životem občas protkány vlastními vzpomínkami a popisem každodenního prožívání. I přesto a možná i právě proto jsem se dokázala do mysli autora lépe vžít. Pří čtení jsem měla pocit, že vím, jaké to je a dokážu aspoň částečně pochopit jak to prožívá. Autor totiž dokonale pospal slepotu pro někoho, kdo nemá tušení, jaká je. Moje osobní představa před čtením byla totiž zcela jiná. Chvílemi jsem se však v mnohých úvahách v textu ztrácela a knihu jsem tak četla na můj vkus poměrně dlouho. Když by byl příběh více koncipován jako souvislé vyprávění, možná by mě ke čtení kniha táhla častěji. Takhle jsem si vždy musela najít správnou náladu na tuto poměrně náročnou knihu. Je tedy jasné, že kniha není pro všechny a lidé co čtou spíše pro zábavu, mohou být zklamáni. Kniha totiž vyžaduje i přemýšlení čtenáře a bez chvilkových pauz k zamyšlení po určitých pasážích není dojem z knihy celistvý. Kniha sama k častému zamýšlení přímo vybízí. I tak je velmi poetická a plná skvělých popisů z nichž je velmi překvapující, že okolí se dá vlastně popsat i jinak než vizuálně. Představovala jsem si sice vše i vizuálně, ale často jsem si ani neuvědomila, že autor popisuje jen zvuky, které ale svou povahou působily velmi vizuálně. Kniha je psaná bravurně a vlastně i dosti čtivě a dokazuje, že autor je v tom opravdu dobrý a na psaní má talent. I když kniha místy nudila, přinesla dokonalý popis života slepce a vývoj silného člověka. V závěru mě trochu zarazila velká časová mezera mezi posledními kapitolami, ale na dojmu z knihy to nic nezměnilo. A občas mi chyběly některé části z autorova života, které nejspíš do deníku nezaznamenal a musela jsem si je tak domyslet. I tak považuji knihu za skvělou a doporučila bych ji všem, kteří touží vědět, jak se cítí slepí a rádi poznají příběh silného a sympatického člověka. Při čtení se často cítíte jako sám autor a slepce budete po dočtení vnímat hodně jinak. O to víc pak ve mě kniha prohloubila otázku, jak svět vnímají lidé, kteří jsou slepí od narození o což se autor mírně opřel, ale bohužel téma více nerozvedl. John M. Hull umí psát opravdu dobře a o to víc zamrzí, že do češtiny byla z jeho velkého množství knih přeložena jen tato jedna.
Výsledek obrázku pro pouť do říše slepoty
File:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgSouvisející obrázek



Michal Šefara: Podsvětí- recenze

12. září 2017 v 18:17 | Bublushka
Malá recenze na mojí poslední přečtenou knihu.

Kniha Podsvětí se odehrává v Pražském metru a to je na ní velmi přitažlivé. Sám příběh se pak točí kolem stále častěji se objevujících tajemných úkazů v metru a okolností s nimi souvisejících. A protože se už skoro rok sama dost často pohybuji v Pražském metru a mám ráda tajemné příběhy, byla pro mě kniha jasnou volbou. Už od začátku se do knihy příjemně začetlo a hrdinové mi přirostli k srdci. Byli totiž mile lidští a sama jsem si u čtení říkala, že bych si s nimi mohla rozumět. Stránku od stránky se to vše příjemně stupňovalo až k docela nečekanému konci. Kniha se mi četla moc dobře a ani jsem nebyla zklamaná koncem, jak mnozí čtenáři píší, spíše překvapená. Na konci totiž zůstalo ještě pár otázek a nevysvětlených záhad, což mě trochu zklamalo, ale možná to byl i autorův záměr. Autor si dal záležet na popisech stanic metra s důrazem na jejich odlišnosti a snažil se vyzdvihnout to, co je pro ně typické. Během svého putování po často zakázaných prostorách metra dokázal nasát pravou atmosféru pražského metra a do své knihy je skvěle přenést. Sama jsem musela po dočtení uznat, při návštěvě některých zmíněných stanic, že se trefil. Jsem moc potěšena, že máme v naší zemi tak šikovné autory a že to s budoucností naší knižní tvorby nebude špatné. Kniha se povedla a moc příjemně se mi četla. Mile mě potěšilo propojení hrdinů a trochu mě zarazil konec, ale ne ve špatném slova smyslu. I tak mi hlava uvízla v hlavě a poměrně často si při postávání v metru nebo cestování vzpomenu na některé pasáže z knihy a říkám, si že na tom opravdu něco bylo. Autor má opravdu velký potenciál. Jsem zvědavá na jeho další počiny a knihu vřele doporučuji lidem, co mají rádi tajemno a metro jim přijde trochu zvláštní.

Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star cliparthttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c8/Black_Star.svg/432px-Black_Star.svg.png

Měsíční kroniky: Winter- recenze

23. srpna 2017 v 13:43 | Bublushka
Konečně jsem dočetla poslední díl mé oblíbené série Měsíční kroniky a zde je na něj moje recenze:

Moc příjemná četba. S celkovým zakončením měsíční série jsem spokojená. Ne však nadšená jak jsem byla u předchozích dílů. Nemyslím si ale že by to bylo tím, že by kniha byla hůř napsaná než předchozí díly- to ne, bylo to stále stejně skvělé a hrdinové sympatičtí- ale neužívala jsem si to tolik jako dřív. Je to možná tím, že od četby předchozích dílů jsem "vyrostla" a kniha je přece jen určena pro mladší čtenáře. I tak se ale dobře četla, protože autorka je skvělá a umí svými slovy dobře vystihnout pocity i atmosféru. Jen na můj vkus šlo hrdinům nějak moc vše podle plánu, vždy se v nejhorším ukázala někde záchrana nebo náhodou okolo běžel spojenec. A skončilo to tak sladce a dobře, až z toho bolí zuby. Ano, pokud to bereme jako pohádku, z nichž tato série vychází- nejde vlastně o chybu. Ale asi jsem už zkažená všemi těmi katastrofickými filmy a knihami :D . Proto vlastně tato série byla mezi vší tou krutostí taková jiskra naděje, že nemusí být vše tak špatné a to je myslím dobře a pro dospívající čtenáře o dost lepší než veškeré vyvražďovačky. Sérii vřele doporučuji všem milovníkům fantastiky a dospívajícím co mají rádi trochu drsnější četbu, ale stále doufají v dobro. Protože hlavně to tato série prosazovala a to se jí povedlo. Jsem ráda že jsem jí byla součástí a myslím že se k ní i někdy vrátím.
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star cliparthttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c8/Black_Star.svg/432px-Black_Star.svg.png

Dmitry Gluhkovsky: Metro 2035

23. června 2017 v 20:53 | Bublushka
Opravdu důstojné zakončení epické trilogie. Zprvu se mi do knihy začítalo těžko, ale potěšilo mě že je zpět Arťom kterého autor v druhém dílu z nějakého důvodu odsunul do pozadí. Ale postupem řádků začalo všechno dávat smysl i důvod proč zvolil jiný styl u druhého dílu a Arťomovo rozpačité zakončení prvního dílo náhle dostalo smysl. První dvě třetiny jsem přelouskávala trochu obtížněji, ale stále se tam táhla nitka toho, že to někam vede a Glukhovsky nezklamal. Opět se vrátil k tomu co dělalo první díl tak skvělý a Arťom byl zas ten skvělý Arťom, který jakoby zračil naději lidstva. Od chvíle kdy zjistil pravdu o povrchu najednou všechno začalo dávat smysl. Celé Metro je vlastně taková zpověď o zaslepenosti lidstva a tím že radši budou pro trochu pohodlí ovcemi se zalepenýma očima, ale že stále je v pozadí nějaká naděje v podobě lidí, kteří vidí jako je Arťom a jeho Aňa. Trochu mě při čtení tohoto dílo zamrzelo že rok Arťomova života autor trochu zazdil a nebyli jsme svědky toho jak se poznal s Aňou, ale nějaký důvod k tomu měl a vlastně se to nakonec nějak vysvětlilo a nevyřčené otázky nezůstaly. A ano jak už někdo psal, trochu zapomněl na ty děsy venku k prvního dílu- ale možná to zmizelo se zničením démonů- kdo ví-možná ani sám autor, ale vyznění příběhu to nakonec nevadilo. Bála jsem se suchého konce, ale nakonec jsem spokojena- je sice dost otázek- ale o tom život je-ale to zásadní se vysvětlilo. Tato kniha mě moc potěšila a Glukhovsky mě opět přesvědčil že to umí. Jen tak dál.


Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipart

Recenze- Rachel Harris- Mé sladké šestnácté století

3. srpna 2015 v 13:37 | Bublushka
Už dlouho jsem sem nepřidala recenzi, ale poseldní dobou čtu hodně a vše hodnotím na datábázi. Tak jednu svou recenzi na poslední knihu, co jsem četla, sem dám. Třeba vás kniha zaujme.

Příjemná četba. Na tuto knihu jsem narazila náhodou při prohlížení knih na databázi a její anotace a obálka mě zaujala. Proto jsem se po ní hned pří následující návštěvy knihovny sháněla a k mému potěšení ji měli. Přistupovala jsem k ní ale s odstupem, protože mi bylo jasné, že je to četba pro šestnáctileté dívky a tím to bude trochu naivní… Zas tak jsem se nemýlila, ale i tak mě kniha překvapila. Mluva hrdinky mi někdy lezla na nervy, ale povídala vcelku inteligentní věci a zdálo se, že to má v hlavě docela srovnané. Líbily se mi popisy, a když se Cat dostala do šestnáctého století, začal mě její příběh i docela zajímat. Děj byl poměrně předvídatelný, ale to se u knihy pro dospívající dá očekávat. Ale ani to nevadilo, pár věcí mě totiž také překvapilo. Na konci jsem byla už i docela nedočkavá jak to dopadne a zda se vrátí zpět. To jak to nakonec bylo, se mi trochu nelíbilo, ale bylo tam to poučení a vše nakonec dopadlo dobře. I ten obraz se objevil, což jsem čekala už na začátku knihy. A docela jsem nepochopila zakončení epilogu- přišlo mi nelogické a zbytečné, vše mohlo skončit poslední kapitolou. Tam bylo vše, co mělo být a stačilo to. (Ale otevírá to dvířka druhému dílu, o jehož existenci jsem se nedávno dozvěděla, takže to asi není tak hrozné.) Ale i tak se mi kniha líbila. Bylo to milé, jednoduché a správně odpočinkové. Hrdinka popisovala věci pěkně a měla myšlení, které se mi i docela, až na pár míst, zamlouvalo. A stále dokonale mě fascinovala obálka, na kterou jsem před čtením vždy chvíli zírala- je opravdu pěkná a ten batoh je tam takový roztomilý . Je to opravdu pěkné čtení a jako mladší bych z knihy byla nadšená. Teď mi mile zpříjemnila pár odpolední. Dávám čtyři hvězdičky, i když uvažuji i nad třemi, ale četlo se to dobře a 70%, které ty čtyři hvězdy obsahují je podle mě plně zasloužených.

Mé sladké šestnácté století
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star cliparthttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c8/Black_Star.svg/432px-Black_Star.svg.png

Co číst?

27. dubna 2015 v 12:39 | Bublushka
Za tu dobu, co jsem tak nějak více čtenářsky činná se u mě nastřádalo pár dobrých knih, na které nedám dopustit. A říkám si, že by třeba někdo rád získal inspiraci pro čtení. Proto jsem se rozhodla sepsat kratší seznam toho, co se vyplatí číst v různých žánrech a typech knih. Třeba vám poradím co vybrat na blížící se prázdniny či nějaký ten deštivý den, o něž nemáme v poslední době nouze.

Sára Rejdová - talentovaná mladá spisovatelka, která si jde za svým snem

17. dubna 2015 v 11:15 | Bublushka

10313731_793996627331939_3790378173078193606_n.jpg
Teprve devatenáctiletá talentovaná dívčina Sára Rejdová vydala knihu. Pojďte zjistit, jak se jí to povedlo a o jakou knihu se vlastně jedná.

J.K.Rowling- Prázdné místo

31. prosince 2013 v 14:04 | Bublushka
Přečetla jsem novou knihu od Rowling a byla jsem nadšená. Tady je malá recenze:

Když jsem se dozvěděla že Rowling napsala novou knihu byla jsem štěstím bez sebe. Moc jsem v to doufala a splnilo se mi to. Nedostala se ke mě ale hned ze začátku a já si počkala a pak jsem jí na své přání našla pod stromečkem :) A byl to ten nejlepší dárek ze všech. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je skvěle napsaná a úžasně se čte. Je pravda, že je depresivní a smutná, ale to vůbec nevadilo. Rowling umí s písmenky dokonale pracovat. Dokáže stvořit příběh, který má halvu i patu a spoustu souvislostí. Dává logiku a není nudný. Vím že to není pro všechny a tak chápu, že někoho to nudilo. Ale pro mě to bylo přesně ono. V hrdinech jsem se brzo vyznala a bavili mě. Dýchala jsem s nimi a otáčela stránky se zatajeným dechem, co bude dál. Prázdné místo se zcela liší od Harryho Pottera. Kdybych nevěděla, že je to od Rowling, vůbec bys mě to nenapadlo. Je to skvěle napsáné, ale tak jinak. I když její styl se tam stále projevuje. Knihou jsem proplula jedna báseň a moc mile jsem si to užila. Jsem nadšená a mám radost že Rowling umí tak skvěle psát. Ještě víc mě přesvědčila o tom, jak je skvělá. Knihy o Harrym Potterovi jsou fantazií- je to svět v jakým by Rowling chtěla žít. A Prázdné místo je realita, krutá, ale zároveň krásná realita. Vše je promyšleno od začátku do konce. Lidi v knize reagují logicky a správně po psychologické stránce. Knohu vřele doporučuji a mohla bych o ní napsat miliony písmenek, protože je skvělá, skvělá skvělá. Rowlingová umí psát a opět mě o tom přesvědčila

Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipart

Recenze- Carrie Ryan- Les rukou a zubů

19. srpna 2013 v 19:22 | Bublushka
Před chviličkou jsem dočetla volné pokračování této knihy a zase jsem byla nadšená. Ale abych na ni mohla udělat recenzi, řekla jsem si, že musím i na tu první. A tady je.

Mary žije v malé vesnici obklopené ploty, na které nepřetržitě doráží zombíci. Svět byl před lety nakažen a zombíků je ted o mnoho víc než lidí. A zdá se, že jediní lidé na světě žijí pouze v té malé vesnici. Tomu, ale Mary nechce věřit a tak se, i přes to všechno co ztratí, vydává na dobrodružnou výpravu.

To je tak zhruba krátké shrnutí děje. Ale vůbec nevystihuje úžasnost knihy. Ta dokonale popisuje jak tísnivou atmosféru ztraceného světa, tak beznadějnost situace, tak mysl dospívající dívky, která se nemění ani v světě plném nebezpečí. I přes to co se děje, stále řeší problémy dospívání a první lásky. Mary ztrácí tolik, po čem by mnozí život vzdali, ale ona pokračuje dál a neztrací naději.
Kniha je napsaná mistrovsky. Nevyskytuje se v ní jediná chybička a je vidět, že si autorka s ní dala hodně práce a vše okolo má dokonale namakané. Děj nemá žádné kolapsy a jde od začátku do cíle bez zakopnutí. Popisuje atmosféru a pochody v mysli hlavní hrdinky tak, že se chvíli cítite jako ona, dýchate s ní a doufáte, že pro ní existuje ještě jiskřička naděje. Do konce ale není jasné, jak to dopadne a zda hrdinka vyvázne bez problémů. Kolik ztratí a co vůbec zachrání? To na vás doléha ze všech stran knihy a vy zoufáte společně s Mary. Brzy vám přiroste k srdci a vy s ní budete chtít pouze, aby byla šťastná. Aby to trápení skončilo a bylo jen dobře.
Přesně tak jsem to aspoň já u knihy cítila. Bála jsem se i plakala. Kniha byla krutá, dojímavá a nádherná. Nikdy jsem netušila co bude následovat a slova mě nutila číst dál a dál. A ozdobné stránky krásný dojem z knihy jen doplňovaly. Dlouho jsem nečetla nic tak skvělého. Příběh je zcela originální a uvěřitelný. Je to ze současné moderní fantasy literatury to nejlepší, co jsem četla. Nepřekoná to ani Hunger Games, Divergence či vlčí trilogie, které byly taky bezvadné. Tohle ale nebylo jen bezvadné- Les rukou a zubů byl okouzlující, úžasný a věřím, že ho v životě budu ještě párkrát číst.
Vřele doporučuji.
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipart

Jessica Abel- La Perdida (Ztracená v Mexiku)

6. února 2013 v 16:44 | Bublushka
Toto je má první recenze na komix. Ale ne na ledajaký komix. Na komix s poutavým příběhem a pěknou kresbou.

Americká dívka s mexickými kořeny Carla se jednoho dne rozhodne odcestovat na pár dní do Mexiia, kam se přestěhoval její bývalý přítel. Místo si rychle zamiluje a když zjsití, že prošvihla den odletu, rozhodne se tam zůstat. Začne se učit Španělsky a dobře se seznámi s několika Mexičany. Ale to neví do jaké kaše se dostane. A je z ní cesty ven?
Příběh La Perdida by jistojistě fungoval jako kniha. Komix je také poměrně obsáhlý. Přes 250 stran je i na knihu dobrý výkon. Komixová forma je ale milá. A určitě by příběh skvělě fungoval jako film. Hezká kresba čtenáře více vtáhne do děje a příběh v bublinách se lehce čte. Kresba je úžasně realistická a každá postava vypadá přirozeně a všechny pohyby jsou dokonale lidské. Autorka tedy ví co dělá a tento grafický román se jí víc než povedl. Příběh záčíná být brzy zábavný a ke konci dokonce značně napínavý. Čtenáře nutí číst dál a dál. Není pravda, že komiksy musí být jen o lítajících a hlášky chrlících superhrdinech...mohou vyprávět silný a poučný příběh...a to tato kniha dokazuje. Po dočtení člověk dlouho o příběhu přemýšlí, vyvozuje důsledky a pokouší se udělat vlastní názor na každou osobou příněhu. Předem říkám, že to není žádný krásný příběh a úplný happy-end nečekejte, ale tím má právě své kouzlo a velký potenciál k zamyšlení. Nemyslete si však, že jako komix je to lehké čtení. Spíš naopak. Je to román hodně na přemýšlení a nepodává vůbec jednoduchý příběh. A autorka se s tím velmi zkušeně poprala.
Autorka by v tvorbě grafických románu mšla pokračovat dál, protože jí to náramě jde. A to jak po stránce malířské, tak po stránce příběhové.
Vřele doporučuji.
la_perdida
La Perdida
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipart

Jiří Kulhánek- Vyhlídka na věčnost

5. ledna 2013 v 12:33 | Bublushka
Nikdy jsem nic od Kluhánka nečetla. Ale všude jsme se dočítala jakej je to týpek. Takže když jsem jeho poslední knihu dostala k vánocům, už jsem se na ni dost tešila. A ve všem předčila má počekávání.

Na začátku vás kniha vrhne do světa plného zombíků a utrpení s jedním hlavním hrdinou, který v tom má tak trochu prsty. Postupem stran zjišťujeme temnou a nelehkou minulost titulního Jana, který se zdá být stále hustější a schopnější. Cestou se Jan setkává s mnoha skvelými lidmi i nelidmi( značný vliv tam mají i upíři) a o mnoho jich přijde. A ke konci se zdá, že vše ztratil. Ale nakonec mě zdánlivě smutný konec ještě rozveselil a mám z něj společně s Janem velikou radost.
Kniha obsahuje mnohá klišé a já sama jsem někdy krutila hlavou nad často opravdu nesmyslnými situacemi a neustálým obnovovaním sil už tak dost zničeného hrdiny.
Kniha nás jako Jana od začátku nenechá vydechnout. Musíte se do ní na začátku začíst a přenést se z nejasnho začátku na vyjasněný střed. A tam teprve začíná to vzrůšo. Je to skvělé, čte se to skvělé a příběh sviští tak, že ho občas nestíháte. A Jan je úžasně lidský a podléha svodům obyčjeného človeka (i když není ani trochu obyčjený) a to činí knihu zábavnou i pro čtenářky. Místy je kniha vážně krutá, ale nic přehnaně nepopisuje a ta krutost ji příjemně doplňuje.
Jen mě občas solně pobavil značný vliv České republiky na běh celého lidstva. Ale je to určitě tím, že spisovatel je Čech, hlavní hdrina taky a náš milý Kulhánek je určitě na svou rodnou zemi hodně pyšný. Je to vidět.
Knihu vřele doporučuji. Je vhodná pro všechna pohlaví, ale číst raději až po překročení padnáctého roku a stejně je to už kniha pouze pro dospělé... nojo o ten rok a dva tejdny švindluju, ale to mi určitě každý odpustí :-). Příběh pěkně odsýpá a někdy se čtenář nedokáže odtrhnout. Na první pohled zdlouhavých 530 stran uteče jako voda a vyplivne čtenáře na břeh s hlavou plnou myšlenek. Pokud máte rádi kruté příběhy, upíry, zombíky, peklo a to vše okořeněné trochou lásky a naděje, je Vyhlídka na věčnost pro vás to pravé.

Obálka titulu Vyhlídka na věčnost
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star cliparthttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c8/Black_Star.svg/432px-Black_Star.svg.png

Ursula Poznanski- Erebos

31. prosince 2012 v 17:05 | Bublushka
Včera jsem dočetla úplně úžasnou knihu. Nedalo se od ní odtrhnout a bylo to něco skvělého. A posledních 150 stran jsem přečetla jedním dechem.

Erebos je hra. Ale ne tak ledajaká. Působí velice realisticky, do relaity se protíná a má přísná pravdila. Každý jí zná, skoro každý ji hraje ale nidko o ní nemluví.
A tak se hra dostane k Nikovi. Chlapci jež se nejdřív nad podivných chovaním ostaních podivoval, ale nakonec do toho spadl také.
Tato kniha je jedním slovem zvláštní. A dost zajíamvá. S ničím podobným jsem se ještě nesetkala. Čekala jsem od ní uplně něco jiného a velice mile mě překvapila. Propletení herního života s tím bežným bylo skvěle zpracované. Spisovatelka umí své dílo dobře a dokonale vystihla povahu hráčů. Líbilo se mi, že hru hráli i holky a bylo vidět, že i ona sama má s hrami zkušenosti a vše bylo jak má být. Pár věcí mi trochu nesedělo, třeba nazvání hry adventurou, ale to spisovatelce či překladateli odpustím. Celý příběh byl skvělý. V polovině vás tak strhne, že se od něj nedokážete odtrhnout. Kniha čtenáře vcucne stejně jako hra Erebos vcucla její hráče. A nečekaný zvrat na konci, kdy se kniha začíná stávat napínavou detektivkou byl naprosto dokonalý.
Postavy byly uvěřitelné, všechny se chovaly přirozeně a čtenář jim prostě musí fandit.
Doporučuju opravdu doporučuju. Bylo to něco skvělého a já jsem si jistá, že ji bduu číst ještě minimálně jednou, někdy. Hned se zařadila mezi mé nejoblíbenější. Není na ní jediné chyby. Občas mě rozčilovalo jednání hrdinů, ale to asi proto, že bylo tak realistické a někdy mě rozčiluje i v reálu.
Prostě plnej počet bodů, jinak to nejde. A určitě si to přečtěte.
Když se v jedné knize spojí vše co mám ráda- tedy fantasy, počítačové hry a láska, tak je jasné, že to bude skvělé. A tohle bylo ještě lepší...

Obálka titulu Erebos
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipart

James Patterson a Ned Rust- Dar

16. prosince 2012 v 12:59 | Bublushka
James Patterson je prý dobrý spisovatel. Píše detektivky a sem tam i něco pro mláděž. No já od něj četla zatím dvě knihy a můžu říct jen jedno- teda nic moc.

První bylo Maximum ride- Experiment s Andílkou. A to pro mě bylo fakt špatné a nudné. To Dar byl o něco lěpší, ale stále tomu něco chybělo.
Zrovna tuhle knihu jsem vzala do ruky, když jsem byla s mamkou v Praze. A zadní anotace mě i docela zaujala. A když jsem jí objevila v knihovně, neváhala jsem. Ale doma jsem pak zjsitiala, že je to druhý díl a že je to kniha od spisovatele jehož první mnou čtená kniha od něho byla fakt špatná. Ale dala jsem tomu šanci a přečetla to.
No je pravda, že první díl tomu chyběl, ale dalo se to poměrně dobře číst i bez něj. Jen chyběly trochu souvislosti, ale brzo se dalo v příběhu zorientovat.
Tedy jedná se o příněh sourozenců Wisty a Whita, kteří před nedávnem objevili své nadpřirozené schopnost, ale kvůli krturé nadvládě Jediného, který je Jediný je nomohou používat a jsou pronásledováni. Osud jim vůbec nepřeje a hází jim pod nohy stále větší kalcky. A oni se z problému dostávají stále hůř a hůr.
Příěh vypadá slibně a mohl by být fakt bombastický, ale na to Pattersonův styl psaní nemá. Postavy jsou zvláštně plastické a někdy se jim dá těžko věřit, zda své chování myslí vážně. Chovají se často nepřirozeně a příběh je pak divně strojený. A pokusy o napínavé konce krástných kapitol často končí trapasem. Není to zas tak strašná kniha, ale ani to není nic skvělého. Dá se to číst a v druhé části je to i mírně napínavé, ale vážně jen mírně. Já nemám ráda knihy které netáhnou čtenáře k dalšímu čtení. A taková tato kniha je.
Ale i tak mě trochu zajímá co bude dál, takže jestli objevím i poslední díl v knihovně, tak si ho asi domů půjčím.
Ale neodrazuju od čtení. Je to dobrý příběh který je jenom trochu hůř napsán.
Carodejka a carodej - Dar (Ned Rust, James Patterson) [CZ] obal
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star cliparthttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c8/Black_Star.svg/432px-Black_Star.svg.pnghttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c8/Black_Star.svg/432px-Black_Star.svg.png


Ursula K. Le Guin. Dary

11. prosince 2012 v 17:06 | Bublushka
Včera jsem přečetla opravdu nádhernou knihu od skvělé spisovatelky Le Guin.

V místě, kde žije maldý Orrek, má několik rodů Dary. Tedy nadpřirozené schopnosti, některé špatné a některé dobré. Jeho nejlepší kamarádka z dětsví Gry má schopnost přivolávat zvířata, ale odmítá schopnost používat pro přivolávání k lovu. Orrek má ze své rodině podědit schopnost pohldem zničit cokoliv, ale u něj se nijak neprojevuje. Až se jednou stane, že ani nic neucití a přesto něco zničí. Stane se to ještě párkrát a on si ze strachu, aby neublížil svým blízkým zakryje oči páskou. Ale není vše jak se zdá...
Ursula má skvělý styl psaní. Je čtivý, nenudí a čtenáře vnoří do příběhu. Psotavy mají vlastní uveřitelnou propracovanou psychologii a vše krásně odsýpá. Dialogy jsou pěkné a často v nich čtenář najde poučení. A příběh je nádherny a někdy skoro dohání k slzám. Až do konce nechá čtenáře tápat společně s hlavním hrdinou. A pak mu po kouskách odhalí pravdu.
Je to nádherný příběh a vřele ho doporučuji. Jen bych v něm víc dala pohled na lásku mezi Orrekem a Gry. Protože ti co se zasnoubí a pak vezmou by přece měli předtím projevovat nějakou lásku a ne jen si povídat... (Ale neberte mě vážně... já teď hledám lásku ve všem, takže když v knize není, tak mi prostě chybí :D)

Výsledek obrázku pro dary ursula le guin
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipart

Bram Stoker- Dracula

25. listopadu 2012 v 17:46 | Bublushka
Dneska ráno jsem dočetala Draculu... a musím říct, že to bylo dokonalé. Ale četla jsem to ve slovenštině. V knihovně jsem si objednala knížku špatně a dali mi slovenskou...ale tak jsem si řekla, že si to i tak přečtu protože se mi nechtělo chodit tam pak znova. A vůbec to nevavidlo. Poznala jsem pár nových slov a zjistila, že slovenštině rozumím skvěle :-).
A teď k té recenzi.

Jonathan Harker v rámci pracovní zakázky přijede na zámek hraběte Draculy, který se zajímá a kup domu v Londýně, kde John bydlí. Z prvu se zdá hostitel být milý, ale psotupem času začne Jonathan přicházet na to, že není zcela normální a pro Jonathana dokonce i nebezpečný. Z domu se mu podaří utéct, ale Draculy se nezbaví... ten totiž odcestuje do Lodnýda a počíhá si tam na kamrádku jeho snoubenky...
Takový je nástin příběhu a je to fakt bomba, protože Dracula je opravdu nelítostný a jde jen po krvi. Kniha jako horor funguje velmi dobře, psychologie postav je vyvedená do posledních detailů a pomocí deníkových záznamů je atmosféra pěkně mrazivá. Zajímavý je také pohled na situaci očima několika lidí a postupné gradování příběhu a napětí. Kniha je velice čtivá a nutí čtenáře číst dál a dál. Je to povinná četba, která stojí za to si přečíst- je to totiž paráda :-)
A každá milovnice upírských romancí by si měla Draculu přečíst- protože to je u mě upír :-).
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipart

Výsledek obrázku pro dracula kniha

Maggie Stifvater- Mrazení, Váhání, Splynutí

17. listopadu 2012 v 14:00 | Bublushka
Vlci z Mercy falls je úžasná trilogie, kterou jsem před pár dny dočetla. A bylo to tak svkělé, že sem musím dát recenzi.

Grace je obyčejná dívka, kterou však v dětství napadli vlci. Byl ale mezi nimi jeden v vlk se zlatýma očima a ten nakonec všemu zabránil. Od té doby ho Grace každou zimu vídávala v lese za jejich domem, ale nidky se nesešli. Až jednou ve věku jejích 17-ti let...
První kniha Mrazení podává dokonalý příběh plný lásky a napětí a čtenář netuší, jak vše dopadle. Fandí hlavním hrdinům a dýchá s nimi až do konce. Mistrovsky udělaný, nádherný a k slzám dohánějící konec by, zdá se, nepotřeboval pokračování, ale i tak ho dostal a obě byla skvělá.Stále zůstávalo mnoho nezodpovězených otázek
Ve Váhání se do příběhu přidává i Graceiina spolužačka ze školy Isabel a nový vlkodlak Cole, jejichž cesty se brzy zkříží a hodně zasáhnou i mezi Grace a Sama. V příběhu se obejvují nové zápletky a nic není jak ze z prvu zdálo. A každý hrdina vytahuje ze své skříně stále větší a větší kostlivce a snaží se s nimi poprat. Je to ale velmi těžké.
V posledním Mrazení se vše blíží ke svému konci. Ale ani ten není nijak lehký. Přinese hrdinům mnohá utrpení a není jasné kdo zůstane a na živu a s jakými následky. Poslední dvě kapitoly jsou dokonalé. Já se u jedné z nich neudržela a musela jsem prolít pár slz, protže to bylo tak emotivní a nádherné.
Maggie Stifvaterová opravdu umí psát a v trilogii Vlci z Mercy fals to předvedla na jedničku. Sice by knihy mohly mít další pokračovaní, protože prostoru na to mají dost, ale vlastně to nepotřebují a nechávají hrdinům volné pole působnosti, ať mají konečně klid. Nálepka sáhodlouhé série by to vše jen zkazila.
Tato trilogie je fakt skvělá a řadí se mezi mé oblíbené knihy. Je lepší než Stmívání protože není tak naivní, tak sladká a nejsou v ní žádní upíři. A vlkodlaci jsou tam popsaní tak, že člověk uvěří v jejich existenci. Knihy vřele doporučuji, pro milovníky fantasy to pravé, pro milovníky vlků jestě lepší a pro ty, kteří se chtějí ponořit do romantického příběhu plného strastí naprosto dokonalé.

vlci z mercy falls

Dávám všech pět hvězdiček.
Výsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipartVýsledek obrázku pro star clipart

Kdo za tím stojí- Stephen King

7. listopadu 2012 v 17:17 | Bublushka
Protože je to prostě týpek.

STEPHEN KING


Když se řekne Stephen Kign každý ví o koho se jedná. A pokud ne, stačí říct název fimu Zelená míle nebo Vykoupení z věznice Shawshank a hned máte jasno. No a předlohy k nim napsal právě on.
Celým jménem Stephen Edwin Kinn se narodil 21. září.1947 v Maine, kde se odehrává řada jeho romámů.
K psaní se dostal už ve svých dvanácti letech kdy v roce 1959 se svým starším adoptivním bratrem Davidem vydával noviny Dave's rag. A už v roce 1963 vydal se svým přítelem Chrisem Chesleym sbírku povídek s názvem People, Places and Things - volume I.
O deset ler později, na jaře roku 1973 vydal svůj první román Carrie, který se stal záhy bestsellerem.
Roku 1970 absolvoval univerzitu v Oronu se zameřením na tvůrčí psaní, angličtinu a učení.
A v roce 1971 se stal učitelem na střední škole v Hampdenu. Tentýž rok poznal svojí ženu Tabithu Spruce se kterou má tři děti. Nyní už je i trojnásobným dědečkem. A jeden z jeho synů se potatil a také vydavá hororvé romány.
Stephen King za svůj život napsal několik desítek úspěšných románů. Mezi ty nejúspěšnější patří jeho prvotina Carrie, To, Mrtvá zóna a série Temná věž. Podle řady jeho knih byly natočeny filmy odlišných kvalit.
Napsal už mnoho děl a další stále píše. Je neuvěřitlené kde stále bere nápady.
S jeho úspěšností jde v ruku v ruce spusta peněz a ty si nenechal jen pro sebe. Společně s manželkou se zapojil do mnoha charitativních akcí a zajišťuje stipendia pro středoškoláky.
Zajímavostí je, že si zkusil i režii a to ve filmu Maximum Overdrive podle jeho povídky Trucks v roce 1985.
Je to prostě týpek. Jeho knyhy jsou mistrně napsané. Mají vždy spoustu stran a na mnoha místech se od nich nedá odtrhnout.
Já od něj četla zatím tři knihy (Temná půle, Dračí oči a Prokletí Salemu) a i když jeho knihy nepatří mezi mé nejoblíbenější, vím, že je dobrej a obdivuju ho.

Stephen King













Carrie Book by Stephen King




 
 

Reklama