Kecy

Konečně prázdniny-aneb. zkouškové a první ročník za mnou

26. června 2017 v 18:09 | Bublushka
Dnes je ten slavný den, kdy jsem konečně dodělala poslední zkoušku a můžu směle vkročit do prázdninového režimu. A musím říct, že jsem se ho letos opravdu nemohla dočkat. Zkouškové mě opět sejmulo a už chápu co na něm ti všichni vysokoškoláci mají. Komu by se chtělo měsíc byflovat nějaké nesmysly :D. Naštěstí tohle zkouškové jsem uchopila trochu líp než to zimní a tak jsem většinou zvládala věci na první pokusy. Až na dějiny sociologie, zatím nejtězší předmět, kde se potřálo fakt hodně učit a já to na první termín celkem flákala. Ale druhý už byl v kapse, sice o fous na nejmíň bodů, ale i to se počítá. Celkově jsem z tohoto zkouškového vyvázla s dvojkama a trojkama, dvojek naštěstí bylo víc. A teda jeden nezdar tu byl a to opět jako obvykle s tím samým panem profesorem Hendlem- statistika :). Neumím holt počítat. V zimním matika, teď statistika. A ústní část nešla vůbec, a to jsem tentokrát vedle sebe měla sešit s definicema a já to stejně řekla blbě :D. Ale rozhodla jsem. že se nebudu dál stresovat a rozhazovat panem profesorem, který se sice furt usmívá a je milej, ale zadarmo nic nedá a jsem prý na vysoké škole, tak mám něco umět :D. No prostě budu muset příští rok zamakat, sehnat si doučko a dát to v písemné verzi. Jinak jsem už v tomto semestru pořádně poznala stresy ústních zkoušek a chudák košile snad nikdy tak propocená nebyla, ještě když byla teď taková vedra. Holt byl ten poslední měsíc celkem utrpení, ale přežila jsem to a poměrně úspěšně. Neaspiruji na červený diplom tak jsem i se známkama spokojena- ony jsou mi vlastě jedno, hlavně že projdu. No a teď mě čeká jen dva měsíce pohody. Zítra se ráno stěhuji z kolejí, pak se budu bavit ve městě- konečně mám čas se sejít s kamarádkou a zajít do své oblíbené hospůdky s kámoši. Dost mi to chybělo i ten čas kdy se už nemusím na nic soustředit a přemýšlet co se učit a stresovat se, že se neučím. V sobotu jedu za přítelem tak na dva týdny do Švýcarska, to se už nemůžu dočkat. Ke konci července spolu jedem do Řecka a v srpnu jdu točit pivo na fesťák. Tohle léto bude super. A vše budu dokumentovat a dám něco sem. Zatím se mějte krásně, užívejte prázdnin, léta a teplíčka a zas brzy ahoj.

Je toho na mě moc

7. června 2017 v 18:23 | Bublushka
Jsem typ co nemá nějak moc kamarádek- nebo spíš těch osob, kterým se může svěřit- možná bych mohla, ale mám ten problém, že mi je to blbý je otravovat a tak si to dusím v sobě a o to víc mě to žere. Dřív jsem se mohla svěřovat mamce, ale s ní poslední dobou máme takový zláštní vztah (no už to trvá tak tři roky) a stejně se vždy pohádáme. No a tak jsem se rozhodla to aspoň vyventilovat tady na blog. Třeba se najde někdo koho ty mé kecy budou zajímat a třeba i něco poradí.
Jsem teď v poslední době v hrozném presu. Základní problém je, že můj přítel kvůli rodinným neshodám odjel bydlet do Švýcarska k tátovi- takže se vůbec nevidíme. Vzhledem k tomu že zrovna nedávno jsme "slavili" roční výročí a ani tu nebyl a ve chvílích kdy jsem ho nejvíc potřebovala byl pryč, tak se u mě začal stupňovat stres. O to víc mě mrzelo to, že vlastně on za to nemůže a já sama si vyčítám že jsem nevděčná a ani si nemám co stěžovat- co má říkat on. No dopadlo to až tak že jsem se rozhodla hledat psychologickou pomoc u školní poradkyně- říkala jsem si že když je ta možnost a zadarmo proč to nezkusit. Napsala jsem jedné profesorce co jsem našla na netu a sešla se s ní. Nejdřív jsme si povídaly a bylo to fajn, že jsme si mohla vyventilovat ten svůj stres- ale pak mi dala jeden test podle něhož měla zjistit jak to se mnou je. Stěžovala jsem si totiž na úzkosti a deprese. No a pak jsem se s ní sešla znova když už měla výsledky a nebyla moc veselá- prý takové výsledky ještě neviděla- mám sklony téměř ke všemu a to hlavně k depresi a úskostné poruše. No mě to nepřekvapilo ale nemyslela jsem si, že je to až tak špatné. Učitelka mi doporučila ať zajdu k psychiatrovi a začnu brát prášky- nejdřív jsem si říkala že je to jedinné možné řešení že jsem vadná, ale po rozhovoru s mamkou a vzpomenutí na to, že jsem je nikdy brát nechtěla jsem se rozhodla , že to začnu prostě zkoušet zvládat. Učitelka se mnou zrušila setkání že není v její pravomoci se mnou více scházet a jen mi řekla at jí napíšu kam jsem šla. Na to že vypadala tak starostlivě a já měla sklony možná i k zabítí (podle toho testu :D ) tak se už víc nezajímala. No co se dá dělat. Rozhodla jsem se teda to nějak zvládat. Jenže, jak má můj život ve zvyku jen tak to nešlo. Začly se nabalovat další věci.
Přítel dvakrát přijel a bylo to fajn, hlavně ta první návštěva...ale celkově náš vztah začal trochu jít do kytek. Možná tou vzdáleností, vším tím napětím kterým si procházel i on, jsme se prostě začli hádat. Jednou jsme se pohádali fakt krutě po telefonu jen protože jsem mu vytkla něco co prozradil mému kamarádovi co jsem něchtěla aby věděl- samozřejmě pak skoro vše byla moje vina a já propadla ještě do větších depek. Nakonec jsme si to vyříkali a smířili se, ale když přijel podruhé začlo se to zase stupňovat. Byl u mě na pár dní a u mě zrovna vyšla zase doba kdy mám své depky a tak jsem prostě neměla náladu a byla taková nekomunikativní. Mě to bylo líto, i protože po takové době přijel a nevěděla jsem co s tím. On se nejdřív zdál že mu to nevadí, ale pak když u mě byl o týden později a oba jsme byli trochu omámeni alkoholem mi to náhle vytkl, že s tím nic nechci dělat a začal mi říkat hrozně hnusné věci. Druhý den jsme si to nějak vyříkali a jakš takš se to ukldnilo ale od té doby cítím takové divné napětí a nevím moc co si mám myslet. Miluji ho, vím že on mě, ale po tom co mi vše řekl se nějak nedokážu vrátit zpět na ty koleje jako předtím. A nejhorší je, že nevím co s tím. Doma se s tím moc svěřit nemůžu protože mi samozřejmě hned řeknou ať se na něj vykašlu nebo tak něco a stejnak bych se s nima zas pohádala. Ono stačilo že ten večer nás táta slyšel jak se hádáme a ještě byl naštvanej jakože jsem byla opitá a on že se má na "návštěvě" chovat slušně. No na to že mi je 21 se ke mě furt chovaj jako k dítěti a mě to štve. A ještě druhej den ty poznámky. Bylo mi těžko a nechtěla jsem jíst a máma hned že to je z toho pití- přitom mi je těžko poslední dobou furt a ona to ví. No holt rodiče rodičemi nepřestanou být. A ve mě to vše vře a k tomu ještě teď zkouškové které se mi začíná hroutit protože se při tomhle stresu nedokážu soustředit na učení. A nevím co s tím. Stres život provází furt, ale já prostě nedokážu osobní problémy oddělit od školy a práce- ale co s tím, bojím se že to povede někam hůř. Celkově mě ani to škola nijak dvakrát nebaví ale ani nevím co jiného bych dělala a asi je to jen tím mým stavem. A ještě teď se dneska stala velmi smutná věc- příteli umřela babička a je z toho dost v prdeli- takže sám teď potřebuje větší oporu než já, kterou mu ale nejsem schopná dát- a já už nevím co dělat a mám pocit že se zhorutím.
No tak jsem to vše ze sebe vyblila a děkuju všem co to vydrželi číst... A teď si dovolím těm co to přečetli podat malou otázku- co mám dělat abych zvládala ten stres? Pomáhá něco vám? Já už jsem v koncích :(
PS: Promiňte za případné chyby, opravila jsem co se dá, ale jsem mimo, tak to bude asi hrůza.

Kouzlo sdíleného spaní

14. dubna 2017 v 19:49 | Bublushka
Občas se přistihnu, jak mi hlavou víří myšlenky, o kterých by snad nikdo jiný nepřemýšlel. Buď je to divné, nebo až moc normální věc, co se neřeší. To bych ale nebyla já, chorobná rešička :D abych se něčím takovým nezabývala. Tímto způsobem se mi do hlavy dostala myšlenka o sdíleném spaní. Každý z nás určitě někdy spal někde jinde než doma či u příbuzných. Pro někoho je to běžná praxe když jde ven, pro někoho výjimečná zvláštní situace. Vždy to ale nějak na člověka zapůsobí. Ten pocit, když se ráno probudíte u známých, dřív než oni, rozhlížíte se po tom neznámem pokoji a netušíte, co teď budete dělat, protože tam prostě nejste doma. Já takhle vždy začnu přemýšlet o životě těch lidí, že vlastně na tomhle místě tráví tolik času ze svého života a ani si to neuvědomují. Prohlížím si, co tam vše mají a na základě toho si říkám jací jsou a co o nich vlastně nevím. Je to vždy takové zvláštní. A během takového bloudění očima po cizím pokoji mě často taky přepadne myšlenka jak je vlastně to sdílení spaní takové zvláštní a krásné. Spánek potřebujeme všichni. Je to věc přirozená všem lidem a bez ní bychom dlouho nevydrželi. Každý musí spát a přijde mi zvláštní a zároveň hezký ten akt sdílení spaní. Ti lidé se ani nemusí tolik znát, ale společně prostě ulehnou k spánku a "odbudou" si tu důležitou část jejich života. Je to podobné jako sdílení jídla a pití, ale u spánku se to tolik neřeší. Přesto jsem o tom zauvažovala, že je to vlastně pěkné. Že se takhle skupina lidí rozhodně sdílet něco co je pro ně životně důležité. Jako dítě jsem u kamarádky přespávala jen jednou a i to pro mě byl zážitek, ale mezi vrstevníky jsem byla celkem výjimka protože většina spala u kamarádek poměrně často. I když já bývala taková méně společenská už tehdy a rodiče by mi to stejně nedovolili. Pak přišlo období kdy jsem začala chodit více mezi lidi (i když opět déle než většina mých vrstevníků :D) a začala jsem řešit i možnost přespání. Bydlím totiž mimo město a časem mě přestalo bavit obtěžovat rodiče aby mě vyzvedli nebo spát u babičky na kraji města kam jezdil poslední autobus před půlnocí a nikdy si nemohla odpustit nějaké poznámky. Takže jako správná rebelka jsem začala občas přespávat u kamarádů. Zprvu to pro mě bylo zvláštní, ale zároveň mi to přišlo takové milé od toho člověka a jeho rodiny- u nás doma by to totiž asi nešlo :D. A při mých ranních probuzeních jsem začla přemýšlet o tom zvláštním kouzlu přespávání. Když společně sdílíte něco, co každý musí a ani si to vlastně neuvědomuje. Mě to přijde krásné a k zamyšlení.
A jak to máte vy? Přemýšleli jste o tom takhle někdy?

Zkouškové mě sejmulo a nový semestr si už brousí zuby

1. března 2017 v 17:28 | Bublushka
Fotka uživatele Klárka Karasaridu.
Je to už docela dlouho co jsem tu něco přidala naposled. Ale prostě jsem toho se zkouškovým začla mít hodně a nebyla ani nálada. Ale teď už mám konečně trochu víc času a klid od zkoušek, tak můžu opět přidat pár písmenek.

Jako asi tak každý prvák jsem i já zkouškové trochu podcenila. Furt to bylo přede mnou jako jakási nehmatatelná budoucnost a pak to nějak přišlo a já se nestačila divit. Uvědomila jsem si, že ta slova "nějak se to dá" už na vysokou školu aplikovat nejdou a člověk se už musí vážně začít učit. Zkouška, kterou jsem dala na první pokus byla jen jedna- a to ještě u předmětu, kde jsem musela opakovat zápočtový test, abych ke zkoušce vůbec mohla. Oboje pak dopadlo na minimum bodů :D takže o fous. A tak jsem si uvědomila, že mi nakonec nejde o dobré známky, ale hlavně o to abych prošla. Protože teď už moc dobře vím, že na červený diplom fakt nemám :D. Ale ani mi to neva- to bych se z toho učení jinak fakt zbláznila, už takhle toho bylo dost. Měla jsem jen pět zkoušek, ale i tak jsem si je užila do sytosti. Ekonomii jsem dělala na třikrát- čuměla jsem vždy jak blbec do zodpovězených otázek co jsme měli k dispozici a furt mu to nějak nestačilo a pak při posledním pokusu jsem jako zázrakem dostala ten samý test jako prvně, tak jsem mohla opravit to co jsem měla minule blbě a zároveň to byl první test, kdy jsem začala psát i na durhou stranu papíru- takže si on asi řekl, že toho je tam dost tak to je dobře :D. Nakonec jsem dvě čtyřky z předchozích pokusů vytáhla na dvojku. Ale ty nervy předtím byly hrozné. Nejhorší bylo, že jsem si to tímto způsobem roztáhla na celé zkouškové a na rozdíl od jiných kolegů, kteří měli třeba dva týdny před letním semestrem volno, já jela až do konce. Učení pak po takové době ani neleze do hlavy a člověk ztrácí motivaci a chuť se učit a ani se na to nesoustředí. Už ale vím jak si to příště roztřídit a že to nesmím podcenit. To se m nevyplatilo u matiky- kde jsem si řekla, že to třeba nějak dám, ale zjistila jsem, že ne. Nejhorší ale bylo, že mi druhý pokus, na který jsem se už začala připravovat, utekl o jeden pouhý bod. Další pokusy pak byli ústní a i když mi jich profsor nabídl víc, nedala jsem to ani jednou a na další jsem se už vykašlala, protože mi bylo jasné, že se nemám šanci to naučit a holt si příští rok zajistím doučování a snad to už dám v písemné části protože se u toho testu bez jednoho bodu zdálo, že to tak špatné se mnou není. Škoda že i třetí termín nebyl písemný protože bych už byla schopna se doučit v tom co jsem udělala špatně a těch pár bodíků navíc bych už dala. Profesor byl totiž sice na zkouškách milej, ale nedal nic zadarmo a chtěl doslovné definice. Zkrátka jsem ale přišla na to že zkouškové je jeden velký stres a učitelé nechtějí nic dát zadarmo a používání vlastních slov se nevyplácí- což je můj velký problém protože mě nejde naučit se přesné definice a vše si nějak parafrázuju a to oni nechtěj :/. Ale vyvázla jsem celkem v pohodě a dala skoro vše až na tu matiku, která ale není moc můj šálek kávy a tak se ani nedivím. A teď už jsem zase plně ve víru letního semestru a také se nestačím divit. Myslela jsem si, jak bude zas konečně pohodička a pod nánosem úkolů si to už nemyslím. Stačí jakýsi teoretický úvod k výzkumu, který budu dělat, který má být na tři stránky, a mám na to týden. Nojo vejška se s námi už nemazlí. A já bych se nejradši na vše vykašlala a jen ležela u seriálů, knih, her a přítele... no ale chci ten blbej papír (titul) tak to musím přežít. A aspoň se nebudu nudit :D
Fotka uživatele Klárka Karasaridu.

Další vánoce a rok za námi aneb. už to není jako dřív

10. ledna 2017 v 14:46 | Bublushka
A je to zase za námi. Další rok i vánoce uběhly jak voda a nechali nás s různými dojmy. Mě hlavně s tím že už to nějak není jako dříve. Vánoce pro mě letos byly takové... nijaké. Bylo hezké jak bylo vše svítivé a barevné, že se sešla rodina a udělalo dobré jídlo, ale nějak jsem si to letos neužívala jako kdysi. Je to nejspíš i tím jak už většinu času trávím jinde v Praze a ještě pár dní před vánoci jsem byla ve škole. Přijela jsem domů dva dny před štedrým dnem takže jsem se vyhla všem přípravám a přišlo mi že to jde nějak mimo mě. Sama jsem se donutila udělat svou část cukroví, tentokrát dvě dávky, ale že by mi to nějak zvýšilo vánoční náladu se říct nedá. A pak nastal štedrý den. Letos jsme ho započali o něco dřív a večeřeli jsme už kolem třetí odpoledne takže to byl spíš takový štedrovečerní oběd. Mamka totiž jela večer do práce a tak jsme to chtěli stihnout aby jsme pak byli chvíli ještě spolu. Po jídle jsme šli rozbalovat dárečky, já zase tradičně rozdávala. A ani to letos nebylo ono. Letos jsem neměla dárek co by mi vyloženě udělal radost. Dostala jsem převážně oblečení a kosmetické doplňky a jednu zajímavou učebnici. Vše se hodí, využiju to a dost z toho je i hezké a ráda to budu nosit, ale i tak se žádné to nadšení nekonalo. A to já se letos snažila všem dát něco co jim udělá radost. To se mi povedlo hlavně u bráchy, kterému jsem dala hrneček s motivem poke-ballu, z čehož měl opravdu radost. Samotnou mě mrzelo že mamce jsem letos nějak nevymyslela nic kloudného a dala jí jen čaj, sladkosti a voňavou svíčku- vím že z toho bude mít radost a měla, ale i tak jsem chtěla něco lepšího. Ale já sama vlastně taky nic výrazného nedostala. Prostě rozbalování dárku bylo jen jako zjišťování co mám nového, ale nic překvapujícího se nekonalo. Škoda, asi toho chci moc. Ale no chybí mi ta radost a nadšení z dětských let, to bylo všechno pěkné. Teď už vánoce beru spíše jako rodinný svátek kdy se po dlouhé době všichni můžem vidět- to je hezké, ale pro to se může přece vyhradit i jiná doba. No jsem asi moc pesimistická :D ale to jsme celá já no. A silvestr jsem si letos taky moc neužila protože mě zas přepadly ty moje depky- jo já si vždy umím najít nejlepší dobu :D. Ale říkám si nový rok, nové příležitosti. Minulý začal na nic, ale postupně se začalo dařit, tak snad to letos bude ještě lepší. Předpoklady pro to jsou.
A jinak vám přeji šťastný nový rok plný krásných chvil a toho po čem toužíte.
-moje hromádka :)

Tak nám zvolili Trumpa...opět jsem se ujistila, že jsou lidi blbí :/

9. listopadu 2016 v 10:05 | Bublushka
A je to tady. To na co jsme čekali. Kdo z těch dvou es bude zvolen. A on Trump... abych pravdu řekla, ani překvapená nejsem. Lidi se opět předvedli v celé své kráse. Jak jsou slepí a jdou s davem, jen aby náhodou někoho nenaštvali nebo nedej bože projevili svůj názor :(. A jak je vidět, jsou prostě lidi na celém světe stejní. No co se dá dělat, musíme se s tím smířit a čekat jen co bude dál, když většinová společnost je tak vymaštěná :(. A projevuje se to i tady u nás...stačila předzvěst při našich prezidentských volbách a pak i stále vítězící ANO- to ti lidi jsou fakt slepí? Po tom, co zvolili v Americe Trumpa je mi jasné, že asi ano a není to jen nemoc čechů, ale prostě všech lidí... je to asi nějaká lidská vlastnost blbé většiny :(. Je pravda, že nebylo moc z čeho vybírat, ale furt si myslím, že Clinton byla menší zlo... a aspoň by to konečně byla první ženská prezidentka v takto významném státě(výhra pro feministky :D) . Co se dá dělat... musíme se smířit s tím, že lidi jsou vymaštění... snad jim to časem po Trumpových činnech aspoň dojde.

Být či nebýt feministka

8. listopadu 2016 v 16:01 | Bublushka
Jsem nebo nejsem feministka? To je myšlenka co mě poslední dobou docela trápí. Ne že bych to brala jako nějakou závažnou a životně důležitou věc, ale celkem dost se nad tím zamýšlím. Protože úplně jasno v tom nemám.
V první řadě mohu s jistotou říct, že plně podporuji rovnoprávnost žen a mužů. Protože si prostě myslím, že to, jestli máme mezi nohama pipinku nebo pindíka, nerozhoduje o našem postavení či méněcennosti. V břiše matky totiž začínáme všichni stejně. Kde kdo by řekl, že dnes už je to jedno. Ženy mají svá práva, mohou dělat co chtějí, tak co si stěžují? Ale bohužel to tak jednoduché není.

Mé "hluboké" úvahy- má smysl studovat, když nás to nebaví?

6. listopadu 2016 v 11:24 | Bublushka
Tak sem přidávám další svou "úvahu" z předmětu Úvod do sociálního myšlení za níž jsem tentorkát dostala plný počet bodů :D. Je to trochu blbina, prostě co mě zrovna napadlo, ale celkem to vystihuje to co mě teď nejvíc trápí a o čem dost uvažuju, tak třeba vás to zaujme. Budu ráda, když zanecháte komentář.


Sedím v hale, kde se shromažďují všichni studenti, kteří čekají na své přednášky a semináře a rozhlížím se kolem sebe. Obklopuje mě skvadra různých lidí různě posedávajících vedle jakési žluté designové věci, jejíž funkce je mi nejasná, ale je vidět, že studenti si jeho účel vyložili po svém. Sedí na ní, vedle ní a působí tam jako doma. Každý je jiný. Jedna slečna má rozčepýřené modré zářivé vlasy, jiná přísný tmavý ohon. O kus dál stojí v partě smějících se lidí dredatý chlapec ve volném oblečení, kterého míjí slečna v upnuté sukni a tenkém sáčku. Na měkké matraci polehává chlapec sportovního typu pohroužený do poslechu hudby a vedle něj sedí v tureckém sedu smějící se dívčina v dlouhé barevné sukni. Zdálo by se, že k sobě ti lidé ani nepatří, ale něco je přece jen spojuje. Láska ke studiu a nadšení pro věc. Zkrátka vypadají, jakoby sem patřili. A pak jsem tu já a mám pocit jako bych sem nepatřila. V hlavě se mi honí tisíce myšlenek na to, co vše musíme dělat a jak se mi do toho nechce a cítím touhu se prostě zvednout a na vše zapomenout. A to mě mate. Jako malá jsem toužila psát do novin a tušila jsem, že proto potřebuji nějakou školu a to vysokou. Na gymnázium jsem šla vlastně jen proto, že jsem chtěla na vysokou školu a tento typ školy pro to byl nejvhodnějším spojením. A teď jsem tady a náhle necítím tu radost, jako všichni kolem mě. Zjišťuji, že mě to vlastně nebaví. Vždy jsme si myslela, jak mě bude vysoká škola bavit. Ta možnost individuality a nového poznání. A to tu je, ale mě to nenaplňuje radostí. Jak je to možné? I tak si ale říkám, že tu musím vytrvat- pro ten titul. Což je vlastně smutné, protože jen proto by se ta škola asi dělat neměla. Ale pro co jiného to mám vlastně dělat, když mě škola ve své zásadě nebaví, ale vystudovat chci, abych mohla v budoucnu dělat, co mě baví?

Původní idea vysoké školy je určena pro rozvoj osobnosti a individuality jednotlivců skrz obor, kterým se zabývají. Avšak postupem času se s větším rozvojem a podporou vysokých škol rozmáhá jejich množství a dnes může studovat téměř každý. A tím se zčásti ztrácí hlavní myšlenka individuality. Dnešní doba také dává tituly z vysokých škol na piedestal a ti co ho mají, pak mohou získat lépe placené místo, než lidé bez něj. Proto také roste zájem o studium a množství oborů, z nichž lze titul získat. A tím se náhle zcela ztrácí původní myšlenka univerzity pro osobní rozvoj. Zdá se, jakoby dnes měly vysoké školy účel jen pro profesní rozvoj. A to není moc dobré. Ale jde to vůbec v dnešní době změnit, když je titul pro dobrý plat tak důležitý? Nelze se pak divit, že lidi studují jen pro titul samotný místo pro studování, což byl původní smysl vysokých škol. Já sama to už tak vidím, hlavně abych měla titul, abych pak mohla dělat, co chci. Bez něj jsou totiž pro můj záměr zavřené dveře.
Sama si myslím, že bych svou vysněnou práci zvládla i teď, ale bez titulu mě v žádné redakci nezaměstnají, pouze na neplacenou stáž. A proto jsem se vlastně rozhodla studovat. I tak jsem si ale vybrala obor, který jsem si myslela, že mě bude bavit. Tedy, přednášky a témata, jimiž se zabýváme, jsou zajímavé, ale celkově mě ta škola prostě nebaví. Říkám si pak, proč sem tedy chodím? Jen kvůli titulu? Není to škoda? Neztrácí to původní smysl univerzity? A pomohlo by tomu vlastně něco?
Problém možná bude spíše ve způsobu, jak se vyučuje. V zásadě jde o to nám říct, co vše bude potřebovat do zkouškového a nějak nás donutit se to naučit. Různé průběžné úkoly pak jen slouží k pomoci pochopení tématu a dalšímu donucení k práci. Kde je pak ta možnost lásky ke studiu a nadšení pro věc? Je to jen můj osobní problém, nebo to tak mají všichni?
Sama vlastně ale nevím, jak jinak by se mělo vyučovat, aby mě to bavilo, protože sama myšlenka učení a biflování skoro nikoho nenadchne. Lepší by bylo studovat jen pro to poznání, ale pak by zas z toho člověk neměl žádný bonus a nevěděl, zda to vlastně dělá dobře. Vysoká škola asi tedy jen utřiďuje myšlenky nějakého oboru, snaží se nám je vštípit do hlavy, a pokud pak projevíme jejich znalost, dá nám za to odměnu v podobě titulu. A to je asi hlavní myšlenka dnešní podoby univerzit. A jde asi jen o to si najít způsob, jak si studium zpříjemnit a více se pak zabývat věcmi, co nás na něm baví.
Proto to asi už nebudu vidět tak tragicky, najdu si obory, co mě baví a v těch se pokusím rozvíjet a to co mě na škole nebaví, prostě překonám, abych pak získala titul a mohla dělat to, po čem toužím už od dětství a v čem mohu rozvíjet, to co mě na škole bavilo.

Co mi přijde divné na internetu

20. října 2016 v 14:43 | Bublushka
Narazila jsem na jeden určitý typ blogu, který mi vlastně vždycky přišel divnej a náhle mě napadlo, že by mě celkem zajímalo, zda jsem jediná, kdo to takhle vidí. Proto jsem se rozhodla napsat seznam věcí, co se objevujou na netu, a co mi přijdou prostě děsně divný a zajímal by mě na to váš názor... Pokud si článek čte, někdo kdo věci z toho dělá...tak to není nijak cíleno proti vám :D jen prostě dávám najevo svůj názor.

Mé "hluboké" úvahy- proč nás na střední tak strašili?

18. října 2016 v 21:23 | Bublushka
Na škole mám jakýsi prapodivný předmět s názvem Úvod do sociálního myšlení- jeho smysl jsem stále nepochopila, ale prý nás jaksi učí sociologicky myslet :D a užívá proto moderních vymožeností :D. Na každý týden také dostáváme za úkol napsat jakýsi deníkový záznam nějaké situace se sociologickým dosahem na určité téma. A můj zatím první záznam se zvrhl spíše k úvaze, která není tak marná, tak jsem si řekla, že ji sem přídám (stejně si furt říkám, že toho tu mám málo a přemýšlím, co napsat). Tak tedy tu je má úvaha na téma univerzita :). Přidejte i svůj názor, na toto téma- jak to vidíte vy, co vaše zkušenosti?

Sedím na přednášce z dějin sociologie a opisuji si pojmy z prezentace. U toho zároveň vnímám výklad vyučující. Náhle se mi vybaví vzpomínka na střední školu, kdy jsem zběsile opisovala prezentaci a v tom se změnil slaid a já přitom neměla vše opsáno. Na to se ve třídě ozývá nespokojené mručení a něčí prosba o vrácení slaidu. Načež profesor odvětí, "Zvykejte si. Na vysoké na vás nikdo čekat nebude, tam to bude ještě rychlejší."
Myšlenkami se vrátím zpět do posluchárny a hledím na svůj zcela opsaný text ze slaidu. Vše jsem stihla a ještě mi zbyl čas navíc na vnímání přednášky. S tím podobným jsem se setkala i u jiných předmětů. A tak si říkám, proč nás tak strašili na střední, když realita je úplně jiná a zápisy se dají stíhat a dokonce jsou smysluplné a přehledné, že k nim nemusím nic doplňovat.
Jeden z profesorů na střední nám dokonce ani nedával prezentace, ale jakýsi základ na papíře a zbytek jsme si v podstatě museli najít sami, s tím, že tak to bude určitě na vysoké. S něčím podobným jsem se setkala v "Úvodu do ekonomie", avšak jen v částečné míře, protože příslušené texty i tak obsahovaly nějaké definice, na rozdíl od těch středoškolských.

Nevím, zda je tomu jinak na jiných univerzitách, nebo se to změní v průběhu semestru, nebo v jiných předmětech, ale zatím mi přednášky na vysoké škole vyhovují více, než hodiny na střední škole a také vše stíhám lépe, než nás varovali. Proto už teď vidím, že strašáky ze střední školy nemusím brát tak vážně, protože realita je často zcela jiná.

Žeby návrat? (pokolikáté už? XD)

1. července 2016 v 12:32 | Bublushka
Už je to hodně dlouhá doba co jsem sem naposledy něco napsala. A ono se toho tady moc nezměnilo. Komentářů nepřibylo a možná to nebude jiné ani po tomhle článku. V mém životě se toho ale změnilo dost. Na to jak rok začal na nic se to celkem spravilo a začalo se mi dařit. Konečně.
Tedy. Dostala jsem se na vysokou školu. Přijali mě do Prahy na dvojobor Sociologie a Sociální antropologie a do Olomouce na Kulturní antropologii a dvojoobor Žurnalistika a Kulturní antropologie. Podle původních plánů, bych neváhala a šla na žurnalistiku, která se v kombinaci s antropologií stala ideálním oborem. Ale věci se změnily a taky Karlovka, je prostě Karlovka. No a Praha mě vždy táhla a nějak jsem za ten rok tak trochu na tu svou vysněnou žurnalistiku zanevřela. Do novin mohu psát i bez ní. A tak jsem se nakonec po dlouhém rozmýšlení rozhodla pro Prahu. Nevím, zda jsem se neukvapila. Ale jsem zatím spokojená. Uvidíme. O tom co mě tam bude čekat sem i možná budu psát, pokud se najdou zájemci, co to budou číst.
Dále jsem stihla půlroku pracovat. Po jednou osobním nezdaru jsem se rozhodla začít něco dělat, abych se doma nesežrala lítostí a nudou a tak jsem si našla práci. V Tescu. Jako pokladní. Bylo to lehčí, než jsem si myslela. A vydržela jsem tam půlroku. Práce to nebyla špatná. Směny kdy jsem chtěla, nic náročného- i když jsem si musela dávat pozor na prachy- to se mi bohužel párkrát vymstilo-nevím proč, asi neumím počítat a vím, že lidi, jsou šmejdi a když jim vrátí člověk víc, tak nic neřeknou- platila jsem tak zpátky celkem velké částky- k mé smůle to byly vždy celkem dardy. No a i pro to a pak, že mě to tam začlo postupem času štvát a nudit a našlo se spoustu plánů na prázdniny, jsem se rozhodla dát výpověď. A tak jsem taky učinila a ke konci června jsem to tam ukončila. Takže mám teď volno. Je to takové zvláštní, protože jsem si zvykla mít furt co dělat... ale v tý práci mě to fakt nebavilo (lidi umí vážně jít na nervy) a trochu volna si zasloužím.
Přes prázdniny pak tedy hodlám cestovat a čeká mě i pracovní fesťák (Brutal Assault), kde má být letos moje oblíbená kapela Septic Flesh, takže se neuvěřitelně těším. No o všem sem nejspíš napíšu. Tak doufám, že se najdou čtenáři.
No a to je asi tak vše k mému půlroku, kdy se věci začaly obracet k lepšímu. A můj novoroční nezdar už mě nermoutí (tehdy se semnou rozešel přítel) našla jsem si totiž přítele nového a je o mnoho lepší než ten předtím :). Jsem tedy teď konečně šťastná. Samozřejmě není vše dokonale ideální, ale už si nechci stěžovat- mám už to co jsem chtěla a to že není vždy vše dokonalé vím- ale k dokonalosti to teď má blízko :). Jsem šťastná a spokojená-KONEČNĚ.

+song, který je pro mě v tomhle období nejoblíbenější

Mých pár slov pro FRANCII

15. listopadu 2015 v 11:52 | Bublushka
Jsem velmi citlivý a vnímavý člověk, takže se mi informace o tragédii v Paříži nevyhnula a zasáhla mě opravdu velmi silně. Už když jsem ráno po probuzení zaslechla pár útržků, co ke mně doputovaly zespoda od televize, věděla jsem, že se stalo něco špatného. A když jsem si pak sama přečetla, o co šlo, zhrozila jsem se. Proč? Proč někdo něco takového udělal? Něco tak nechutného, zlého, krutého a nelidského? Proč? A proč to není jen první případ a podobné se děje po celém světě, jen se tomu nevěnuje tolik pozornosti? Proč se tohle děje?
Nevím a asi se na to neobjeví žádná pádná odpověď. Mezi lidmi je spousta hien, které se nepoučili krutostí světových válek a všech možných krveprolití, kterých za existenci lidstva byl bezpočet. A vše do jednoho bylo zbytečné. Nic neospravedlní zabití člověka. Prostě nic. A když to ještě někdo udělá bez citu, jen tak, jakoby si jen hrál... Je to smutné. A vlastně se k tomu nedá nic moc říct.
Je mi z toho smutno a včera u sledování zpráv jsem se neubránila slzám. Jak mě je těch lidí líto. Tohle se nemělo stát.
Jsem ale moc ráda, že tomu média věnují pozornost a snaží se nás informovat. Je to hezké a cítím, že sama, kdybych tam už teď byla, bych dělala to samé. Nesmíme být slepí a média se v takových to chvílích naštěstí vyvarovávají líbivosti a snaze šokovat. Chtějí jen informovat a říct pravdu. Díky bohu…
Sama s tím nic nenadělám, ale tenhle článek i připojení se k barevné podpoře na facebooku a včerejší zapálení svíčky pro Francii je moje cesta jak vyjádřit, že jsem v duchu s nimi, soucítím s nimi a je mi to moc líto. Nedokážu jen nečině sedět a dělat jakoby se mě to netýkalo. Možná mé osoby se to netýká, ale mě jako lidskou bytost to zasáhlo hodně a nedokážu neudělat nic. I když jim touto cestou nijak nepomůžu, chci jen prostě vyjádřit všem svým známým, že mi to není jedno.
Další osoby, kterých mi je ještě v rámci této situace líto, jsou uprchlíci. Vím, že se po téhle větě na mě může sesypat vlna kamení v podobě zhnusených komentářů, ale to mi je jedno. Po téhle situaci, se nesmyslná nenávist k nim ještě prohloubí. A to je smutné, protože oni sami utíkají sem do Evropy před tím samým, co ve Francii způsobilo tu tragédii. Před těmi zrůdami, které se ani nedají nazývat lidmi, nebo jen lidmi bez duše. Je to škoda, protože většina muslimů s tímhle radikálním proudem nesouhlasí, jsou proti němu a jsou znechuceni a zděšeni stejně jako my. To házení všech muslimů do jednoho pytle mi přijde, jako bychom nazývali ve své době všechny Němce nacisty, protože prostě mezi nacisty byla většina Němců. Tohle jsou lidi schopni pochopit, proč ale nepochopí, že to samé dělají s muslimy, kteří jsou z většiny jen obyčejní lidé jako my, kteří se liší pouze tím, jak projevují svou víru v boha. Ti, kteří dělají ty atentáty, jsou prostě jen zlí lidé, kteří by byli zlí, i kdyby nebyli vychováni v muslimské víře. A takoví lidé se najdou i mezi křesťany, židy, ateisty a nikdo pak tuto skupinu nenacpe celou do jednoho pytle, proč to tedy dělají u muslimů?
Svět je zvrácený a plný špatných a zaslepených hodnot. A neprojevuje se to jen přes tragédie, kterých je poslední dobou stále víc, ale i v komentářích a názorech obyčejných lidí. Radši se moc nezačítám do komentářů u téměř čehokoliv, protože argumenty a názory spousty lidí jsou tak hloupé a zaslepené a je smutné, že se jim to nedá vyvrátit.
V naději mě udržuje těch pár, kteří ještě maj rozum a vidí věci, tak jak jsou a já si troufnu se k nim řadit. Snad bude takových to lidí stále víc. Protože jen tak má svět naději.

Na závěr chci jen projevit soustrast nad Francií a vlastně všemi lidmi, které tato i jiná podobná situace postihla. Je to smutné. Jsem s vámi...
-má svíčka pro FRANCII

Nemá smysl se trápit, hlavní je žít

11. října 2015 v 13:16 | Bublushka
V posledních par měsících se se mnou osud nijak dvakrát nemazlil. Přišlo mi to, jakoby mi říkal "chceš něco? Tak tady mas realitu a nemel, nic si nezasloužíš". Vše se proti mě spiklo, nebo mi to aspoň tak přišlo. Ale nějak jsem se s tím neúspěchem se školou vyrovnala a myslela si, že to bude v poho, viz předchozí článek, ale opět to byl omyl. V práci jsem totiž moc dlouho nevydržela a tak zhruba po měsíci si mě šéf zavolal, že usoudil, že jsem se za určitou dobu dostatečně nezrychlila a jsem na tuto práci moc pomalá, tak se rozhodli se mnou rozvázat pracovní poměr- kouzelné to slovo. Takže mě to zas srazilo. Zabředla jsem do sebe a naříkaní si, proč já a že mi nic nevyjde a bla bla bla. Nojo opět ty moje deprese a žádná moc opora v nikom. A zas mi nejvíc pomoh čas. Prostě mi došlo, že nemá smysl se trápit a tak si to brát. Nic to stejně nevyřeší. Musím si každý den užívat, dělat si radost a věřit, že bude lip. A ono to pomohlo. Začala jsem chodit mezi lidi a něco prostě dělat abych na tu nepřízeň nemyslela. A ono se hned štěstí ukázalo. Zúčastnila jsem se totiž konkurzu na kompars do filmu ZOOKEEPERS WIFE a ono to vyšlo. Byla jsem už na kostýmní zkoušce a příští týden točíme. A je tam i par známých mejch holek, takže tam nebudu sama, což je super. Určitě sem o tom napíšu. A tak nějak chci tímto říct, že se nemam nijak světoborně, ale zvládám to, a když to neřeším i se někdy daří a to má smysl.

PS: článek jsem napsala na svém blacberry :-D

Prázdniny se chýlí ke konci a mě se začíná dařit.

20. srpna 2015 v 17:45 | Bublushka
Prázdniny pomalu končí. I když pro mě už to vlastně zas tolik neznamená. Aspoň ne tolik, jako dřív. O to víc si teď ale uvědomuju, jak je zvláštní, že už nepůjdu nikdy do školy jako takové a neusednu do lavice vedle spolužačky... Je to divné. Celých třináct let jsem na to byla zvyklá a teď je to pryč. Nojo, uteklo to a jednou to muselo skončit.
I tak ale nesmutním a prázdniny si užívám jako vždy. Volno se snažím moc neproflákat a tak jsem se pustila do konečných úprav své knihy. A k mé radosti jsme to včera dokončila. Je to zvláštní pocit. Teď už stačí to jen vytisknout, nechat si to sešít a poslat do světa. Dát to přečíst pár lidem a pak poslat do nějakého nakladatelství. Snad z toho něco bude :).
A ani dneska jsme nezahálela a zděšená tím, že doma opravdu nic k jídlu není, jsme se dala do vaření. Měli jsme v lednici květák a tak jsem se s pár maminčinýma radama z předchozího dne, pustila do své květákové premiéry. A ono se to docela povedlo. Není to teda přesně, tak jak to dělá mamka, ale dost se to tomu podobalo, takže jsem nadmíru spokojená. A ke spokojenosti mi přispěl i telefonát z Cross-café, kde jsem byla na stáži, že mě berou a v pondělí nastupuju. Po tom zjištění jsme musela začít skákat radostí. Byl to super pocit. A já se náhle cítím nějak dospěle. Uvařila jsem jedlý oběd a nastupuju do práce. A je to super. Překonala jsme své splíny a náhle se daří a je to bezva. Snad to tak půjde dál. A myslím, že tenhle rok, i když mi nevyšel podle mých původních představ, bude bezva.

A co vy? Jak prožíváte poslední dny prázdnin?

- můj výtvor i s tou troškou brambor co se doma našlo :)

Jak si tak užívám ten letní čas prázdnin

3. srpna 2015 v 12:45 | Bublushka
Už jsem se dlouho neozvala, ale neměla jsem na blogování prostě nějak chuť. Ne, že bych na to neměla čas, toho bylo docela dost, ale vše se v poslední době nějak divně semlelo, že jsem neměla náladu skoro na nic. Nejvíc mě teda dostalo to vědomí, že jsem se nedostala na vysokou, o čemž jsem tady už psala. Ano, snažila jsem se to brát, jak mi to tady i v mém okolí lidi říkali- že to nevadí, že se to stává a tak... Ale stejně mě to vnitřně stále štve. Už jsem to ale překonala a beru to jako hotovou věc, ale ne jako životní selhání- zas taková katastrofa to není. Rok prostě nějak přežiju- a možná ti bude i fajn ptž budu moct ještě chodit do dramaťáku, který jsem měla kvůli škole v jiném městě skončit. A taky si najdu nějakou práci a aspoň si něco vydělám. Zrovna dneska jdu na pohovor do Cross Cafe, tak snad to vyjde a bude to dobré. Ten rok nějak zvládnu a budu mít aspoň čas se víc učit na příjimačky, protože to si musím přiznat, jsem se na to trochu vyflákla. Ale stále je tu šance a svět se neboří...
Jinak jsem na začátku prázdniny byla na táboře jako vedoucí. Trochu hektické na tom bylo to, že mi o několik dní dřív zavolala slečna, co to organizovala, zda bych nemohla jet už dřív na zrychlený běh. Když jsem se ptala kdy bych měla přijet, tak že hned druhý den. Tak nějak jsem na to kývla, ale i tak jsem byla děsně na vážkách, zda jet nebo ne. Neměla jsem ještě zcela sbaleno, protože jet jsem měla až čtyři dny na to. Byla jsem úplně hysterická a nevěděla co dělat. Teď ve zpětném pohledu mi to přijde vtipné, ale tehdy jsem to fakt moc nezvládala. Ale sbalila jsem to s asistencí mamky a druhý den odjela. A nakonec jsem ráda, protože to bylo moc fajn a moje děti byly super. Měla jsem deset dětí od 7 do 12 let. Někdy mi trochu lezly na nervy a s některými to bylo složitější, ale byli skvělí. O dost lepší než kolektiv vedoucích, který mě z většiny stejně jako loni moc nebral. Ale pár lidí co se se mnou bavili a měli s hlavní partou podobný problém, jsem tam měla, takže to šlo. A bylo o fajn deset dní a nakonec jsem i domů přijela dřív, než bylo podle původního scénáře v plánu.
Potom jsem tak nějak zevlila doma. A začala jsem konečně upravovat svoji knihu, protože než já se k tomu dokopu... a jsem ráda, že jsem se do toho pustila, protože mě to vážně baví a konečně už to budu mít hotový pro další práce.
Jinak jsem spíš odpočívala, hrála hry na počítači a četla si. Byl to fajn strávený čas volna, ale už by bylo fajn něco dělat. Však taky zítra jedu na festival Brutal Assault, kde budu točit pivo. A fakt se těším. Skvěl hudba, atmoška a ještě si vydělám prachy. Jedu s jedním kamarádem, což je pro mě taky docela premiéra, protože, já takhle nikam moc s nikým nejezdím, ale věřím že to bude fajn i když nevím co od toho čekat- asi bude lepší nečekat nic :D
No a jinak doufám, že mi pak vyjde ta práce a budu mít co přes rok dělat. Každopádně to bude asi zajímavý rok.
No a tak si žiju v první půlce prázdnin. Zatím to bylo fajn.

A jak vy? Jak užíváte volna a sluníčka? A co plány na srpen?

S rodičema se už dále nesnesu

12. června 2015 v 18:00 | Bublushka
O tom jak je pro puberťáky těžké se sžít s rodičema jsem věděla a všude možně četla. Ale nikdy jsem to sama na sobě nijak výrazně nepocítila. Říkala jsem si, že to tak maj ti ostatní, že já to zvládám a že máme dobrý vztah, který se sice neobejde bez občasné hádky, ale nijak to nenarušuje poklidné soužití. Ale to bylo... Teď mám pocit, že jsem na tom stejně jako většina těch puberťáků jen o něco později.

Kouzlo dopisů

9. června 2015 v 16:14 | Bublushka
Nedávno jsem tak uvažovala o dopisech. Vždy jsem je ráda psala. Z tábora domů a pak kamarádkám co jsem na táboře poznala. Napsala jsem poměrně hodně dopisů a taky jich dost dostala. Sama si je někdy moc ráda přečtu. Je to stále hezké. Dnes se ale dopisy už nepíšou. Do schránky nám přijdou leda tak účty, nebo, jako je to teď u mě, dopisy z vysoké školy. Ale ty jsou tak hrozně neosobní. Jsou sice adresované nám, ale vytisklé z počítače a je na ně použitá stokrát používaná šablona kterou pošlou dalším a dalším.
Včera večer jsem se znovu dívala na jeden moc pěkný romantický film- "Flirtování" (tím ho také doporučuji, je fakt pěkný) a tam se mi líbilo, že si děcka na kolejích mezi sebou posílali dopisy. Byla tam i otázka "Vy si píšete ne?" Což je otázka, která se ozývá i dnes. Bohužel dnes už to nepředstavuje výměnu korespondence, ale chatování. Ano i to má své plusy a já jsem ráda, když mi někdy někdo jen tak napíše a pokud je to kluk ještě lépe, ale už to není ono, není to taková romantika. V chatu člověk napíše, co ho prvního napadne a často to není moc o ničem. Vyměňují se tam jen krátké informace a člověk často ani nepřemýšlí jak to napsat. To u dopisů bylo jiné. Člověk, který psal někomu dopis, si na toho, komu byl určen, udělal nějakou dobu čas, aby mu napsal. Věnoval ty minuty jen a jen jemu. A u psaní přemýšlel, co napsat, jak to napsat... To mi přijde krásné, že někdo takhle napíše osobě a dá do toho část své duše. To mi dnes chybí. Moc ráda bych od nějakého kluka dostala dopis, zabodoval by u mě víc, než kdyby mi napsal na facebook, nebo se semnou dal nezávazně do řeči. Dopisy mají své kouzlo.
Naposledy jsem napsala dopis v létě. Jako instruktorka na táboře jsem si vzpomněla na doby, kdy jsme tam jezdila jako dítě a taky jsem mamce a babičce napsala dopis. Bylo to skvělé. Ráda píšu dopisy. Přemýšlím u nich co napsat, jak to napsat a je to fajn. Sděluju tak té osobě své pocity a dojmy. A také miluju dopisní papíry. S mamou jsem vždy ráda nějaké kupovala, a čím hezčí měly motiv tím líp. Je to pak takové slavnostnější, když se to píše na ozdobný papír.
Dopisy jsou něco krásného a dnešní doba je chudší tím, že už si je lidé moc nepíší. Já ale nepřestanu, když se najde příležitost, hned ji využiju. Je to totiž něco kouzelného.

A co vy?
Máte rádi dopisy?
Píšete je ještě?
Kdy jste naposledy napsali dopis?- komu?

Mám ohromnou spotřebu jablek, vajíček a........ čokolády.

11. května 2015 v 13:40 | Bublushka
Když jsem si dneska ve špajzu brala už zase další jablko a došlo mi, že ten pytlík, kde před pár dny bylo ještě spousta jablek, je téměř prázdný, zamyslela jsem se. Já a má rodina máme opravdu velkou spotřebu jablek... A nejen jich.
Milujeme vajíčka- smažená, vařená, na hniličku, v buchtě apod... Vajíčka běžně používáme na plno jídel a náš jídelníček by byl bez nich chudší. Nikdy mi ale nepřišlo, že by jich bylo zas tolik, kdybych se nepodívala do tašky skořápek. Skladujeme staré skořápky, prý na kompost či na co, takže mám poměrně velký přehled o tom, jakou máme spotřebu. A ta je neuvěřitelná. Je zarážející kolik taková průměrná rodina spotřebuje za rok vajíček, když se ani nezdá, že by jich tolik jedli. A pak i pečiva a to hlavně chleba- každý týden se sní minimálně jeden, a často dva i tři- a kolik je na to potřeba mouky, obilí a všeho...
A pak čokoláda. Miluju jí, a když se doma nějaká doma objeví, tak za chvíli tam už zase není. Mohla bych ji jíst pořád, a mám to štěstí, že můj metabolizmus není moc zatížen a ta čokoláda mu nedělá žádné potíže, takže ji můžu jíst, co hrdlo ráčí a ani se to moc neprojeví. Ale té čokolády je někdy tolik. Obzvlášť teď v období maturit... Koupila jsme si nutellu pro povzbuzení k učení, nechala jí v kuchyni a hle, je skoro pryč- tatínek si jen trochu dal a ono když jí jedí dva lidi, tak je to hned fuč. A hned je chuť na další a šmejdí se v kuchyni, kde se nějaký ten sladký kousek najde.
A kinder vajíčka. Jako malá jsme je s bráchou zbožňovali a byli jsme jimi štědře zásobeni... Ale když jsem se jednou podívala na kýbl plný hraček z vajíček, které každé patřilo jedno... fuuu těch muselo být. Sama si říkám, že bych po těch tunách čokolády měla být tlustá?
Člověk by se možná někdy měl zamyslet nad svou spotřebou. Asi se jako rodina i jako jedinec nebudeme omezovat, ale je toho vážně hodně.
A jak jste na tom vy? taky máte u nějaké suroviny neuvěřitelně velkou spotřebu?

Přemýšleli jste o tom?

LIDÉ VÁLČÍ JENOM PROTO, ŽE SE NEUMÍ DOHODNOUT

27. dubna 2015 v 10:21 | Bublushka
Úvaha, která měla asi před půlrokem sloužit jako článek do projektu Studenti čtou a píší noviny, ale asi je nezaujal. I tak se ale se svými myšlenkami chci podělit.

Války byly, jsou a budou. To je bohužel jasný fakt, proti kterému žádní váleční odpůrci nic nenadělají. Nemyslím si však, že nám válka teď hrozí.

Michael Jackson- Skvělý muž, jehož skvělost jsem objevila až po jeho smrti.

22. dubna 2015 v 20:18 | Bublushka
Nedávno jsem si tak řekla, že bych mohla občas poslouchat Michaelovi písničky, protože pokaždé, když jsem nějakou zaslechla v rádiu, měla jsme radost a většinou zvyšovala zvuk. A tak jsem si pustila pár jeho alb a uvědomila si, že je skvělej. A náhle mě hrozně zamrzelo, že umřel. Je ho velká škoda, hodně velká.
 
 

Reklama