Už od mala jsem byla vždy citlivější, hlasitější a na věci jsem víc reagovala. Snadno jsme se rozbrečela, když jsem byla naštvaná, všichni to poznali a radost jsem dávala najevo plnými doušky. Vždy mi to přišlo normální, ale postupem let jsem se začla občas setkávat s nechápavými rakcemi, nebo dokonce odsouzením. Tolikrát jsem zaslechla že jsem moc citlivá, moc hlasitá, snad opilá, věci moc řeším apod. Dříve mě to hodně mrzelo, ale pak jsem to začala brát jako součást své povahy, protože potlačování mi nedělalo dobře. A pak jsem narazila na pár článků vypovídajících o hypersenzitivitě a bylo to poprvé, co nějaký popis přesně sedl na mě, do všech detailů.Hypersenzitivní lidé vnímají a cítí věci tak desetkrát víc než ostatní. Projevuje se to například tím, že když takovýto člověk vstoupí do místnosti, hned pozná jaká je tam atmosféra, všimne si mnoha detailů, které běžný člověk nevnímá, často si pamatuje nějaké detaily všech lidí co tam sedí, vnímá kdo kde a jak sedí i co je na druhé straně místnosti v rohu. A že to tak vnímá si vlastně ani pořádně neuvědomuje, je to pro něj normální. Vysoce citliví lidí, jak se nazývají v českém prostředí, se také dokáží hodně nacítit na druhého člověka. Po pár kratších setkáních už poznají jaký člověk je, co je pro ně typické, někdy i jeho povahu, skryté touhy i zda se mu dá věřit, či co si o vás myslí. Také si pak detailně pamatují nějaké minulé události a to především ty pro ně významné nebo nějak specifické. Mají velký přehled o okolí a prostě vidí víc než běžný člověk. Může se to zdát jako superschopnost, ale bývá to i na obtíž. Například v přeplněném metru se běžný člověk pohrouží do svých myšlenek, ale citlivý člověk nedokáže nevnímat rozčilujícího se pána, slečnu debatující s kamarádkou po telefonu, zapáchajícího bezdomovce, nerudnou babičku, pošlapané noviny na zemi atd. Na místě kde je hodně podnětů mohou být unavení a občas by radši nevnímali a odpočinuli si, ale nejde to. Také se na některých místech prostě necítí dobře a netuší proč a mohou tím zkazit náladu sobě i ostatním. A myšlenky v hlavě analyzující všechno možné se jim prostě nezastaví. Proto mohou mít problémy se spánkem, soustředěním apod. A také hůř vnímají a zvládají tragické události, jako smrt blízkého, rozchod, nebo třeba i den blbec. Mají tak sklony k úzkostem, kdy je toho na ně hodně a později i k depresím.
A to se přesně týká i mě. Když někomu popisuji jak vnímám, většinou použiju příklad vstupu do hospody, kde si všimnu všech přítomných lidí, jejich nálady a někdy i toho co je kde na stole. Když pak poznám někoho nového, po dvou či třech setkáním už tak nějak tuším co je zač, jaký je, co je pro něj typické a co si o mě myslí. Lidi odhadnu docela rychle i když si to někdy nechci připustit, nakonec mám skoro vždy pravdu. Možná je to zvykem, ale mám to tak co se pamatuji. Zároveň ale špatně snáším velký hluk, třeba na rodinných oslavách či v hospodě, kdy je na mě podnětů moc a začnu být nervózní nebo úzkostná a nejlepší je z místnosti odejít nebo se soustředit na něco jiného. Někdy také poznám co chce člověk říct, než to řekne a tak často doplňuji lidem věty, když si nemohou vzpomenout na určité slovo. A snadno se pak také na lidi napojím, což ale není vždy dobré.
Trpím proto také často úzkostmi, nebo výkyvy nálad. Z fajn nálady dokážu během vteřiny přejít na smutnou a to jen na základě nějaké vzpomínky, něčeho co zaslechnu nebo uvidím. Občas je to těžké, to především pro okolí, ale já sama taky často nevím co mě rozhodilo. U smutných filmů brečím běžně, někdy i u knih, ale nesmí to být takové prvoplánové plakačky, ale promyšlené a citlivé scény (takže třeba Titanic mě nechává chladnou ale u Zápisníku jedné lásky na konci brečím vždy). Ale rozbrečí mě někdy i vzpomínka na něco hezkého co už nemám, nebo něco smutného. Když na mě někdo zvýší hlas, třeba učitel na zkoušce, nebo mi někdo dá najevo že jsem udělala chybu, zase brečím. A občas se to vážně nehodí. Proto se s tím snažím naučit žít. Stále častěji se už zvládám nerozbrečet, snažím se nereagovat přehnaně a dát se do klidu, ale nabírám hrozně snadno. Ne vždy to jde a občas jsem i příšerně hysterická, kdy se děje něco co mi nevyhovuje, třeba při hádce, nebo v hlučném prostředí. Ale na to už jsem zvyklá a snažím se i učit okolí jak se mnou fungovat. Říkat totiž citlivému ať se uklidní nemá smysl, nejlepší ho obejmout, nebo se snažit uklidnit sám.
Nechci ale působit, že žít s hypersenzitivitou je tak těžké. Není to lehké, ale má to mnoho výhod, které beru, jak už jsem výše zmiňovala, jako svou malou superschopnost. Jsem prostě přecitlivělá, a i když to v někom konotuje negativní dojem, já jsem za to ráda. Díky tomu jsem si uvědomila čím jsem a že v tom vlastně nejsem sama. Poznám často kam jít a nejít, jaký člověk přede mnou stojí a někdy i tak trochu předpovím co se má dít a to je fajn. Jsem prostě citlivka a jsem za to ráda. A když se mé okolí s tím těžko sžívá a těžko zapadám do kolektivu, věřím že jednou najdu lidi co pro mě budou mít pochopení. Už jich pár je, tak časem snad jich bude víc.
Slyšeli jste někdy o hypersenzitivitě?
Myslíte si o sobě že jste hypersenzitivní?
Co si o takových lidech myslíte?