Tohle je článek a zamyšlení, které jsem psala asi před rokem a půl a ani jsem nevěděla, že to bude vzkaz pro mé budoucí já. Psala jsem ho v době kdy jsem byla šťastná a zamilovaná a chtěla dát pochybujícím naději v pohledu na lásku - a teď jsem já ta co má zlomené srdce a potřebovala si něco takového přečíst. A protože mi to trochu zvedlo náladu a připomnělo tu naději, kterou jsem v sobě měla, rozhodla jsem se ho sem dát a povzbudit i další lidi, kteří mají trápení v lásce, ale i pro ty zamilované. Láska totiž smysl má, jen to srdce chce někdy povzbudit. Slovo láska je něco, co v každém vyvolá jiné pocity. Někdo na ni nedá dopustit, někdo na ni zanevřel, někdo si při něm vzpomene na svého milovaného, někdo by na něj nejradši zapomněl. Avšak jedno je jisté- láska představuje něco krásného, co však mnohým zastřely špatné zkušenosti. Jeden citát tvrdí, že ten, kdo se ptá, co je to láska, to neví. Mohlo by se to zdát hloupé a trochu nesmyslné, ale hlavní myšlenka je v tom, že ten kdo pozná lásku-tu skutečnou, se nemusí ptát, jaké to je, protože to prostě ví, ale ten kdo ji nikdy nepoznal, ji nemůže zcela pochopit. Lidé, které v našem životě poznáme, jsou buď lekcí, nebo požehnáním a tak setkání s každým má smysl. Ale lidé přichází a odchází a jediné co v srdci zůstane, je láska. Nesmíme se nechat zaslepit špatnou zkušeností a zlomeným srdcem, protože to už není láska. Láska byl ten příjemný pocit a teplo, které jsme před zklamáním cítili, láska je pohled do milovaných očí, láska je hřejivé objetí, láska je romantický západ slunce, láska je společně strávený příjemný čas… Láska je tu stále, jen se občas schová nebo ji přehlédneme. A stále má smysl ji hledat. Protože není nic krásnějšího než konečně najít spřízněnou duši, se kterou vás pojí pouto lásky tak silné, že ho nepřetnou žádné neshody. Ne každý má to štěstí potkat spřízněnou duši, ale když ji najde, pozná to. Je mezi nimi totiž cosi, co nikdo vlastně neumí přesně definovat, ale cítí to. Mnozí se pak vyjadřují k takovému setkání, že mezi nimi bylo něco zvláštního, že tam cítili něco, co nelze slovy popsat, ale v srdci je jasné, že jsme HO konečně poznali. Do této osoby se pak zamilováváme stále znova a i po letech v nás vyvolá bušení srdce a nedefinovatelné příjemné pocity. Srdce se totiž nemýlí, i když se někdy rozum a okolí snaží ho oklamat. Najít spřízněnou duši někdy trvá dlouho a lidé pak často své hledání vzdají, ale je to chyba, protože silnější cit kromě mateřské lásky na světě není. V takovém případě je to totiž víc než chemie a ani vědci nedokáží definovat co to vlastně ta láska je, ale vědí, že existuje. Občas se také stává, že se cesty spřízněných duší rozdělí, to ale neznamená, konec života, ten totiž sice nebude už jako dřív ale ta láska z něj zůstane v srdci navždy. A někteří věří, že spřízněných duší máme na světě víc. Láska je a má smysl a lidé co ji dosud nepoznali, nesmí ztrácet naději, protože pro každého tu ten někdo je- a často se objeví právě ve chvíli, kdy ji přestaneme intenzivně hledat. Srdce totiž i bez rozumu pozná kam jít.




