Dnes jsem v rámci Open air divadelního festivalu v Hradci Králové měla opravdu nevšední zážitek. Už několik let se v nějakých prostorách v rámci festivalu pořádá akce, ve které si běžní lidé mohou okusit, jak se cítí slepý člověk. A letos se rozhodli tuto kavárnu umístit do mé oblíbené hospůdky, kde jsem strávila v minulosti hodně času a ráda se tam ještě občas zastavím. Když jsem se dozvěděla, že v mé oblíbené Čtyřce bude temná kavárna, věděla jsem, že tam musím jít, i když to pro mě asi nebude tak nevšední, když to tam znám skoro z paměti. Byla jsem součástí první party, co šla dovnitř. Program byl na necelou hodinu. Zprvu jsem vlastně nevěděla moc co čekat a byla jsem příjemně překvapená. Před hospůdkou jsme od pořadatelů dostali tmavé brýle, přes něž nemělo být nic vidět. Možná tím, že jsem hubená to úplně nefungovalo, protože malým otvory kolem nosu a čela něco málo vidět bylo. I tak ale cesta do podzemí točitými schody byla náročná. Už za běžného vidění my občas schody dělaly potíže a teď obzvlášť. Ale každý měl asistenta, který mu pomohl dolů a pro mě to možná tím, že místo znám bylo snazší. Pomalu jsme se přesunuli ke stolečku a já se posadila. Po chvíli se zhasnulo a my si mohli sundat brýle. Bylo to zvláštní být vlastně odkázána na něčí pomoc a vlastní ruce. Hned jak jsem se usadila, se mě ujala příjemná paní servírka, která byla nevidomá a vše mi pěkně vysvětlila a dala mi zajímavý nápojový lístek. Byl hodně na hmat i na čich a některé věci se daly snáze poznat, některé méně- to se mi moc líbilo. A sama jsem se překvapila, že dokážu rozeznat obrysy písmen, když jsou vystouplé a vlastně si tak přečíst slovo. Slečna, která seděla u mého stolu říkala, že to přečíst takto nedokázala. Asi jak hodně čtu tak mám tvary písmen v hlavě. Byla to moc zajímavá zkušenost, takto něco poznávat. Pak jsem si objednala kávu a když mi byla donesena, trochu jsem se zarazila protože jsem dostala mléko a cukr zvlášť. Za světla to nepředstavuje žádný problém, ale takhle jsem se trochu bála, zda se trefím do malého hrnečku. Ale s trochou zručnosti se to podařilo. Jen ten lógr mi po dopití dělal problém, protože jsem neodhadla kdy se objeví :D ale to se stává i normálně. Celou dobu nás zážitkem provázel nevidomý zpěvák a klavírista, který ale na můj vkus zpíval a hrál moc nahlas a vlastně mi mírně vadilo, že hrál celou dobu. Ráda bych si zkusila vstřebat prostředí i bez množství hlasitých zvuků v okolí. Ale je mi jasné, že slepec si nevybere, jaké zvuky okolo sebe bude mít. Přesto tam na mě bylo zvuků moc. Jinak byl ale zážitek parádní. S nápoji jsem se trochu více sžila a třeba víno, které jsem si objednala později, jsem náhle vnímala úplně jinak a první poznání bylo hlavně podle vůně. A vůně mě provázela vlastně celou dobu pobytu v podzemí. Čtyřka totiž má svou specifickou vůni, kterou znám, ale za světla si jí tolik nevšímám a o to víc mi to místo přirostlo k srdci. Necelá hoďka pak utekla hrozně rychle, až jsme se nestačili divit. I ve chvíli, kdy se nás prvně ptal moderátor na čas, jsme odhadovali tak 15 minut a ono jich uteklo už přes 20, všichni byli překvapeni. Ve tmě se čas zdá jiný. A to se mi projevilo i na neustálém nutkání kouknout se na mobil na čas, které jsem teď musela potlačit, abych nepokazila atmosféru. V běžný den každou chvíli automaticky hlídám čas a člověk si už na to nějak zvykne, a když nemůže a neví vlastně jak čas letí je to nezvyk. Zároveň ale díky tomu byl ten zážitek více intenzivní. A sama jsem byla překvapena, že opravdu nebylo vidět vůbec nic. Čekala jsem, že po sundání brýlí ve tmě si časem zvyknu a začnu rozeznávat obrysy, jako obvykle v tmavé místnosti, ale teď opravdu neproniklo nikde žádné světýlko a tma byla neustálá. A moje oblíbená Čtyřka se náhle bez světla zdála o dost jiná. Stačilo už to že jsem si celou dobu myslela že sedím u malého kulatého stolu a on byl dlouhý a hranatý :D. Nevšední pocit jsem v sobě měla ještě pár hodin po zážitku, i když mi to nejdřív přišlo rychlé a jednoduché, ve skutečnosti to ve mně hodně zanechalo. I tak mě zamrzelo, že jsem na místě vlastně sama. Sice tam se mnou byli další lidi, ale ty jsem neznala. Prožívat to s někým dalším a pak spolu sdílet ten zážitek, musí stát za to. Ale i tak nelituju, i když jsem byla sama. Obsluha byla moc příjemná a o to víc mě ten sice krátký, ale intentnivní zážitek, naplnil radostí. Vnímat skoro hodinu svět bez očí je velmi poučující, člověk se hodně zamyslí. A o to víc si začne vážit slepých lidí- jsou skvělí i přes to, že nevidí krásu života- i tak o ni nepřijdou- oni ji cítí.Červen 2019
Navštívila jsem temnou kavárnu - jaké to bylo?
24. června 2019 v 19:19 | Bublushka | Historky
Dnes jsem v rámci Open air divadelního festivalu v Hradci Králové měla opravdu nevšední zážitek. Už několik let se v nějakých prostorách v rámci festivalu pořádá akce, ve které si běžní lidé mohou okusit, jak se cítí slepý člověk. A letos se rozhodli tuto kavárnu umístit do mé oblíbené hospůdky, kde jsem strávila v minulosti hodně času a ráda se tam ještě občas zastavím. Když jsem se dozvěděla, že v mé oblíbené Čtyřce bude temná kavárna, věděla jsem, že tam musím jít, i když to pro mě asi nebude tak nevšední, když to tam znám skoro z paměti. Byla jsem součástí první party, co šla dovnitř. Program byl na necelou hodinu. Zprvu jsem vlastně nevěděla moc co čekat a byla jsem příjemně překvapená. Před hospůdkou jsme od pořadatelů dostali tmavé brýle, přes něž nemělo být nic vidět. Možná tím, že jsem hubená to úplně nefungovalo, protože malým otvory kolem nosu a čela něco málo vidět bylo. I tak ale cesta do podzemí točitými schody byla náročná. Už za běžného vidění my občas schody dělaly potíže a teď obzvlášť. Ale každý měl asistenta, který mu pomohl dolů a pro mě to možná tím, že místo znám bylo snazší. Pomalu jsme se přesunuli ke stolečku a já se posadila. Po chvíli se zhasnulo a my si mohli sundat brýle. Bylo to zvláštní být vlastně odkázána na něčí pomoc a vlastní ruce. Hned jak jsem se usadila, se mě ujala příjemná paní servírka, která byla nevidomá a vše mi pěkně vysvětlila a dala mi zajímavý nápojový lístek. Byl hodně na hmat i na čich a některé věci se daly snáze poznat, některé méně- to se mi moc líbilo. A sama jsem se překvapila, že dokážu rozeznat obrysy písmen, když jsou vystouplé a vlastně si tak přečíst slovo. Slečna, která seděla u mého stolu říkala, že to přečíst takto nedokázala. Asi jak hodně čtu tak mám tvary písmen v hlavě. Byla to moc zajímavá zkušenost, takto něco poznávat. Pak jsem si objednala kávu a když mi byla donesena, trochu jsem se zarazila protože jsem dostala mléko a cukr zvlášť. Za světla to nepředstavuje žádný problém, ale takhle jsem se trochu bála, zda se trefím do malého hrnečku. Ale s trochou zručnosti se to podařilo. Jen ten lógr mi po dopití dělal problém, protože jsem neodhadla kdy se objeví :D ale to se stává i normálně. Celou dobu nás zážitkem provázel nevidomý zpěvák a klavírista, který ale na můj vkus zpíval a hrál moc nahlas a vlastně mi mírně vadilo, že hrál celou dobu. Ráda bych si zkusila vstřebat prostředí i bez množství hlasitých zvuků v okolí. Ale je mi jasné, že slepec si nevybere, jaké zvuky okolo sebe bude mít. Přesto tam na mě bylo zvuků moc. Jinak byl ale zážitek parádní. S nápoji jsem se trochu více sžila a třeba víno, které jsem si objednala později, jsem náhle vnímala úplně jinak a první poznání bylo hlavně podle vůně. A vůně mě provázela vlastně celou dobu pobytu v podzemí. Čtyřka totiž má svou specifickou vůni, kterou znám, ale za světla si jí tolik nevšímám a o to víc mi to místo přirostlo k srdci. Necelá hoďka pak utekla hrozně rychle, až jsme se nestačili divit. I ve chvíli, kdy se nás prvně ptal moderátor na čas, jsme odhadovali tak 15 minut a ono jich uteklo už přes 20, všichni byli překvapeni. Ve tmě se čas zdá jiný. A to se mi projevilo i na neustálém nutkání kouknout se na mobil na čas, které jsem teď musela potlačit, abych nepokazila atmosféru. V běžný den každou chvíli automaticky hlídám čas a člověk si už na to nějak zvykne, a když nemůže a neví vlastně jak čas letí je to nezvyk. Zároveň ale díky tomu byl ten zážitek více intenzivní. A sama jsem byla překvapena, že opravdu nebylo vidět vůbec nic. Čekala jsem, že po sundání brýlí ve tmě si časem zvyknu a začnu rozeznávat obrysy, jako obvykle v tmavé místnosti, ale teď opravdu neproniklo nikde žádné světýlko a tma byla neustálá. A moje oblíbená Čtyřka se náhle bez světla zdála o dost jiná. Stačilo už to že jsem si celou dobu myslela že sedím u malého kulatého stolu a on byl dlouhý a hranatý :D. Nevšední pocit jsem v sobě měla ještě pár hodin po zážitku, i když mi to nejdřív přišlo rychlé a jednoduché, ve skutečnosti to ve mně hodně zanechalo. I tak mě zamrzelo, že jsem na místě vlastně sama. Sice tam se mnou byli další lidi, ale ty jsem neznala. Prožívat to s někým dalším a pak spolu sdílet ten zážitek, musí stát za to. Ale i tak nelituju, i když jsem byla sama. Obsluha byla moc příjemná a o to víc mě ten sice krátký, ale intentnivní zážitek, naplnil radostí. Vnímat skoro hodinu svět bez očí je velmi poučující, člověk se hodně zamyslí. A o to víc si začne vážit slepých lidí- jsou skvělí i přes to, že nevidí krásu života- i tak o ni nepřijdou- oni ji cítí.Hra o trůny skončila- mé dojmy?
2. června 2019 v 21:22 | Bublushka | Filmy a seriály
Tak jsem včera dokoukala poslední díl seriálu Hra o trůny a pořád mi to rezonuje v hlavě. Celkově z vyústění seriálu zklamaná nejsem, jak velká část fanoušků tvrdila, ale stejně to nějak nebylo přesně ono, co jsem od začátku čekala. I tak se mi ale zakončení líbilo. Celá osmá série, byla trochu slabší, než ty předchozí, ale ono jde někdy těžko udržet tempo u takhle epického seriálu. Hlavně první dva díly byly obzvlášť nudné a tempo to konečně nabralo ve třetím díle, který byl ale zbytečně dlouhý. Jeho vyústění mi přišlo možná až moc jednoduché, ale vlastně proč ne, bylo to působivé. A Arya je prost skvělá. Další díly už šly tak nějak zvolna. Nebyly špatné, měly i opravdu dobré momenty, ale zdálo se mi, že v téhle sérii byli všichni ukecanější než dřív. A to byl vždy upovídaný seriál, ale tedy ty dialogy byly někdy opravdu moc dlouhé a některé díly se opravdu moc natahovaly. Zároveň mi ale paradoxně přišlo, že konec tvůrci uspěchali. Díly byly sice dlouhé, ale v polovině z nich se vlastně nic moc nedělo a ty nejlepší momenty se nějak uspěchaly. Pocit z konce je možná právě proto takový vyčpělý. I tak ale poslední díl přidal seriálu zase body. To byly opět ty Hry o trůny, jak je známe. Sice mi přišlo, že už trochu odstoupili od explicitního násilí a nahoty, a někdy to bylo trošku na škodu a zvláštní, ale na atmosféře to moc neubralo. Každopádně poslední díl se opravdu povedl- a kdyby byl o 20 minut kratší, vůbec by to nevadilo.Už scéna s Tyrionem, jak našel své sourozence, mě dostala, to bylo tak dojemné a plné emocí, že jsem neudržela slzy, bylo to vše tak zoufalé a smutné a ta scéna to dokonale vystihla, tu marnost ze všeho. Následně pak scéna u železného trůnu s Daenerys a Jonem byla fakt dobrá. Tolik emocí a vyústění, které jsem sice znala předem, ale bylo to opravdu působivé. Následná scéna s drakem, který se projevil jako opravdu inteligentní, mě vážně dostala a dojala zároveň. Pro tyto dvě scény musím uznat, že tvůrci vědí, co dělají a herci opět předvedli dokonalé výkony, které jsou spojené s tímto seriálem už do začátku. Následné scény pak bohužel trochu dojem ze seriálu pokazily, ale ne že by byly špatné, spíš to už byla nuda a přišlo mi, že to zbytečně natahují. Dílu by neuškodilo 20 minut ubrat. A celkově se zde ukázal ten problém, kterého jsem se bála- že bude konec vlastně poměrně otevřený a stále bude hodně otázek. Základ příběhu se sice vyložil, ale zůstalo tolik otevřených příběhů a možností co bude dál, že tenhle konec opravdu nestačí. Ale nevím, zda by náhodou další řada už dojem ze seriálu nepokazila a jednalo by se o umělé natahování.
Co dále oceňuji, že se propojilo i mnoho z minulosti - scéna s Deanerys u trůnu se objevila už v jednom díle předchozích sérií a tam jsem si říkala, co se mohlo s Královým přístavištěm stát - a tu byla odpověď- za to opravdu tleskám, že takto propojili celý seriál už od prvních dílů. Jinak ale zrovna zešílení Daenerys, které někteří diváci považují za nesmyslné, mi dávalo skoro největší logiku - ona se totiž postupem seriálu stávala šílenější a šílenější a v téhle sérii to jen dosáhlo svého vrcholu. Moc jí prostě stoupla do hlavy a Targarieni jsou prostě šílení. Poslední díl zanechal velký dojem a mě potěšil a trochu rozesmutnil, že už nebude nic dál, přitom by se toho mohlo ještě hodně vyprávět. Ale tak uvidíme, co tvůrci vymyslí a co třeba napíše Martin do poslední knihy. Ale jsem spokojená, konec sice možná trochu uspěchali a v něčem zas zbytečně natáhli, ale ukončení to bylo opravdu dobré a epické. Tam to vlastně celou dobu spělo a je fajn, že jsme mohli být u toho. Takhle by se měly dělat seriály.
PS: Mám pocit že tvůrci až moc fandí Starkům :D ale to už od začátku - jak jinak si vysvětlit, že v zásadě skoro všichni přežili, zatímco ostatní rody měly trochu smůlu :D
PPS: Oba mí už od začátku oblíbení hrdinové přežili, sláva :D





