Už je to nějaký ten pátek co jsem se "naučila" řídit a dostala řidičák. Přesněji to v prosinci budou tři roky. Ale od té doby jsem nějak moc nejezdila a v posledním roce vůbec, takže jsem měla víc než roční pauzu od řízení a říkala jsem si, že bych si to mohla osvěžit. Řidičák jsem si spíš udělala proto, že se mi bude v budoucnu hodit, ne že bych ho nutně potřebovala. A tím že ani nemám auto a všude mě někdo doveze nebo jedu hromadnou dopravou, tak jsem ani neměla kde řízení pilovat. Pravdou je, že mi to nijak dvakrát nešlo. Na technické věci jsem tak nějak antitalent a to se projevilo při řízení. Naštěstí jsem měla velmi hodného a trpělivého učitele, který na tu mou zpomalenost měl nervy a i když jsem ho jednou rozčílila, kdy jsem si nevzpomněla skoro ke konci kurzu na základní věci, tak mě dotáhl úspěšně až do zdárného konce. Musela jsem si sice přikoupit pár hodin navíc (a jsem za to ráda) protože při poslední jízdě to stále nebylo ono, ale nakonec jsem pak závěrečky, krásně den před štědrým dnem, dala na první pokus. Je tedy fakt, že jezdím podle předpisů a nedělala jsem žádné zásadní chyby, jen jsem pomalá, ale to není součástí testování. A tak jsem získala řidičák s tím, že se jakš takš udržím na silnici, ale stále to není ono.
Abych to hned zúročila, začala jsem brzy potom jezdit s tátou. Jednou jsem ho dokonce odvezla domů, když se rozhodl dát pár pivek s kámoši a využil toho, že už můžu řídit. Zpětně nechápu, jak jsem to dokázala a i taťka toho trošku litoval, ale uřídila jsem to a nic se nestalo. Pak jsme spolu párkrát jezdili a učili se trochu znovu základy, protože u té jedné jízdy poznal, že to není ono. A pak nastal jeden den, kdy se rozhodl, že už pojedeme normálně mezi auta, že ježdění stále dokola na parkovišti u obchoďáku už nepotřebuju. Ale nějak to moc nešlo. Dostala jsem se na rušnou křižovatku, kde bylo potřeba trošku "na drzáka" vjet na vedlejší silnici, ale já měla strach a stála tam asi dvacet minut. Nakonec se nějaká větší mezera uvolnila a já konečně jela. V tu chvíli mě začali ostatní předjíždět a civět na mě, jakože co to za čůzu je za tím volantem. A mě to hrozně rozhodilo a přestala jsem se věnovat řízení a auto začalo trochu kličkovat na silnici, až skoro sjelo do příkopu. Naštěstí táta byl obezřetný a včas mi řekl, ať zastavím, dost naštvaně podotýkám, a převzal řízení. Od té doby už jsme nikdy nejezdili. A to trvalo asi rok a půl…
Za tu dobu jsem se snažila tátu několikrát přemluvit, abychom zas jezdili, ale on si nedal říct. A já se nějak začala bát řízení a přestala jezdit úplně. Zároveň mě mrzelo, že jsem zas někoho zklamala a tak to se mnou vzdal a že nejsem schopná se to naučit. Postupem času se mi ale nabídla mamka, že se mnou bude jezdit. Nejdřív se mi to moc nelíbilo, protože jsem s ní už jednou jela a hrozně jsme se při tom pohádaly. Ale nakonec jsem si řekla, že vlastně proč ne, s bráchou totiž jezdila a bylo to v pohodě a potřebovala jsem si to osvěžit. Vyhradila jsem si na to čas o letních prázdninách. No ale jak to s plány na prázdniny bývá, náhle byl konec srpna a pořád nic. Dávala jsem naději aspoň září, ale také ne. Nakonec, i když jsem tomu už přestávala věřit, se ale čas našel. A to poslední víkend v říjnu.
Vzhledem k tomu, že jsem opravdu dlouho nejezdila, nečekala jsem od ježdění velké zázraky, ale taky jsem netušila, jak špatné to bude. Říká se, že řízení se nezapomíná, a že když se to jednou naučíš, už to nezapomeneš, ale je to kec. Zapomněla jsem totiž úplně všechno. Zajeli jsme na to slavné parkoviště u obchoďáku a já po víc než roce usedla za volant s tím, že si vlastně vůbec nepamatuju, jak se to dělá. Když se mi podařilo nastartovat a dokonce se i rozjet, aniž by mi to chcíplo, hned jsem se lekla, jak to zabírá a vlastně jede, když jsem zahnula. Připomněla jsem si tím svůj první den za volantem, kdy jsem se lekla podobně. Teď to nebylo tak hrozné, vzpomněla jsem si brzo, ale došlo mi, že to už opět vůbec neumím. A tak jsme se s mamkou učily úplné základy- rozjíždět se, zastavovat na křižovatce, vyřazovat, znovu řadit atd. Opravdu jsem se cítila, jako bych se to učila celé znova. Pak, když mi to trochu padlo pod nohu, se mamka rozhodla, že si zajedeme trochu dál a vyjedeme z parkoviště. Vše by bylo dobré, kdybych nezastavila na křižovatce, kde mi auto začalo mírně couvat. V tu chvíli pak samozřejmě stálo za mnou další auto a tak bylo potřeba, abych co nejrychleji odjela. Ale já zpanikařila. Nevěděla jsem co dělat, aby mi to auto nejelo zpátky a jak se rychle rozjet aby mi to nechcíplo. Furt dokola jsem zoufale opakovala, že to nezvládnu, "já ti říkala, že to nezvládnu", až to mamka nevydržela a řekla mi, ať vylezu a že se vyměníme. Pak mě dovezla zpět na parkoviště.
V tu chvíli jsem byla ráda, že na mě nekřičela, protože jsem měla opravdu strach a hrozný pocit, že ostatní na silnici zdržuji. Úplně jsem se zasekla. Za chvíli jsem se ale uklidnila a mohla jsem tak opět jezdit. Chvíli jen dokola, abych si osvojila rozjíždění. A nakonec jsem se nějak otrkala a řekla si, že pojedeme k druhému obchoďáku, kam jsme měli předtím namířeno, ale že to vezmeme trochu jinudy, protože tam už ten mírný kopeček v křižovatce není. A tak se jelo. A musela jsem uznat, že díky odučeným hodinám, to nešlo tak pomalu a za chvíli jsem si to jakštakš připomněla. Samozřejmě jsem nejela na víc než na trojku, ale trochu se mi zlepšila nálada, že to tak hrozné není. Dokonce jsme se s mamkou učily couvat, protože na to při autoškole při stálém učení mě základů, nezbyl moc čas. A nakonec jsem tedy jezdila asi dvě hodiny, a i když jsem z toho byla hrozně vystrašená a došlo mi, že moje úzkost a mírná sociální fobie pronikla i do řízení, tak jsem nakonec byla ráda, že jsem dokázala dojet nějaký kus a trochu se otrkat. Stále to není ono a bude to chtít hodně práce a hodin za volantem, ale věřím, že to nakonec zvládnu. Nečekala jsem ale, že to bude až tak špatné, proto jsem pak byla dost zklamaná. Byla chyba, že jsem přestala jezdit, ale tehdy to jinak nešlo. Teď jsem začala pracovat na své psychice i řízení, které spolu dost souvisí. A když se naučím řídit auto beze strachu, že někam vrazím nebo někoho omezím, tak se naučím řídit i svůj život.
PS: O mém trápení s autem sem určitě budu průběžně něco psát. Tak mi držte palce.





Děkuji za tvůj článek. Vnesla jsi mi do života trochu naděje
Mám bohužel podobný problém. Po tom, co jsem udělala řidičák jezdila jsem asi půl roku s taťkou a docela mi to šlo. Jenže pak jsem odjela na vysokou a od té doby nesedla za volant. Neměla jsem proč a s každým dnem jsem z toho měla větší a větší strach a tak jsem to odkládala a...ehm už to bude skoro 5 let. Jenže teď končím školu, budu si shánět práci a jak to tak vypadá, za půl roku bych měla být schopná řídit sama, jelikož počítám, že bez auta můj život bude dost těžký...Jenže pořád se mi do toho moc nechce. Mám strach, že budu mít stejný problém jako ty, že se ani nebudu moct rozjet (5 let je 5 let :( ) Ale díky tvému článku se možná odhodlám. Je fajn vědět, že nejsem jediný zoufalec (promiň, nemyslím to zle)
Tak doufám, že se nějak odhodlám, a že to půjde. Můžeme se vzájemně povzbuzovat 