Jak jsem se pokoušela dostat do elévského programu Českého rozhlasu-první kolo

11. června 2018 v 12:27 | Bublushka |  Kecy
Český rozhlas pořádá každý rok elévský program po vysokoškoláky v jehož rámci učí jak se pracuje v rozhlase, a tak nějak si vychovává budoucí zaměstnance rozhlasu. Já o tomhle projektu vím už od střední, ale tehdy jsem na to byla ještě malá a mrzelo mě, že se do něj nemůžu dostat i proto, že nejsem v Praze. Časem jsem na to pozapomněla, až do teď, kdy se mi ukázala reklama na další ročník na netu, a já si řekla, když už jsme v té Praze, proč to nezkusit. K rozhlasu jsem měla vždy zvláštní citovou vazbu a to hlavně od té doby, kdy jsme na základní škole navštívili redakci Hradeckého rozhlasu. Dělala jsem tehdy reportáž do školního časopisu a vyptávala jsem se na kde co a pán, který nás tehdy provázel, se mě tehdy zeptal: "Budoucí žurnalistka?", na to jsem kývla a on s úsměvem odvětil: "Je to vidět.". Tehdy jsem si řekla, že jsem se ve své vysněné práci asi nezmýlila a takové místo je něco pro mě a v budoucnu bych v něčem podobném ráda pracovala.
A nakonec mi přišel mail, že je zaujal můj životopis a motivační dopis a byla jsem pozvaná na pohovor. Shodou okolností je budova rozhlasu asi dvacet minut pěšky od mé koleje, takže mi to přišlo takové přirozené. V daný den jsem tedy dorazila na místo.


Zprvu jsem musela projít turniketem a ukázat kabelku ochrance, ale prošla jsem. Pak jsem s dalšíma dvěma dívkami čekala, až si nás někdo vyzvedne. Jedna slečna byla hodně nervózní, já to brala v pohodě, že to není teď to nejdůležitější (v hlavě mi furt vrtaly zkoušky, co mě čekaly za dva dny, takže jsem na nic jiného ani neměla moc pomyšlení) a nějak to neřešila. Nakonec dorazila sympatická blondýna, která nás vzala do jedné místnosti, kde jsme dostaly každý dva papíry s textem, co máme číst. Na jednom byly nějaké staré zprávy, na druhém příběh, který obsahoval hrozně chyb a byl fakt příšerně napsaný. První šla na řadu první slečna, ta nervózní. Čekání až přijdu na řadu, bylo docela dlouhé. Jak jsme se s další slečnou shodli, čekaly jsme, že to bude jen krátký pohovor a budem moct jít a ono to bylo trochu jinak. Ale nakonec se čas naplnil a já mohla jít na řadu. V tu chvíli na mě už první známky nervozity dopadly, protože jsme netušila, co se bude dít. Zprvu jsem byla v místnosti s jedním milým pánem, který mi dával pokyny, co mám číst. Nejdřív jsem se tak stručně představila, pak přečetla něco málo z textů a nakonec mě ještě požádali, ať přečtu text s ř, jak jsem byla nervní, trochu jsem při čtení zadrhávala a občas se i přeřekla. Ono mluvit na mikrofon není tak jednoduché, jak se zdá. Pak jsem byla poslána vedle, kde už sedělo asi pět lidí a hned mi oznámili, že na mě koukali na televizi a slyšeli, co říkám. To už ve mně trochu hrklo, docela zvláštní pocit. Pak začal pohovor, který zprvu byl příjemný, ale pak se do toho zapojil jeden starší člen osazenstva a začal se ptát docela nepříjemně. Měla jsem říct, co bych mohla v rozhlasu nabídnout a já začala mluvit o tom, že dělám divadlo a mohla bych třeba dělat rozhlasové hry, na to se pán naštval, že na tohle mají lidi z uměleckých škol a že tento program je o něčem jiném. Tak jsem začala mluvit o tom, že bych mohla díky zkušenostem z práce dělat zpravodajství Načež se pán rozčílil, že nedjřív mluvím o divadle, pak o zpravodajství, že bych měla vědět co chci a v podobném duchu dál. To už jsem měla na krajíčku, ale naštěstí už jsem se naučila udržet, abych se nerozbrečela, ale chybělo fakt málo. Zoufale jsem pohlédla na paní vedle mě a ta mě trochu zachránila, že se začala ptát, co bych mohla v tom zpravodajství dělat. To se mi trochu ulevilo. Starší pán ještě řekl, že moc často používám slovo jakoby, a v jedné promluvě jsem to řekla dokonce osmkrát, což já si ani neuvědomuju a čím jsem nervóznější, tím víc to používám. Trochu jsem si na to začala dávat pozor, ale stejně mi to tam občas vlítlo. Nakonec to nějak skončilo a starší pán mi ještě řekl, že se nemám zlobit, že to dělá spíš, abychom řekli, co přesně chceme dělat a tak. Poté si pro mě přišla blonďatá paní, co mě tam přivedla a řekla "Bylo nás na vás hodně, že?". Na to jsme kývla a ona pak pokračovala, ten starší pán je nejstarší v rozhlase a tahle to děl s každým, a že tím ověřuje i to, jak reagujeme na nátlak a stresové situace. No vyšla jsem odtamtud celá propocená a s pocitem, že to teda asi nevyšlo, ale že se třeba nechám překvapit. Dát mi vědět měli tak do týdne. A pak jsem se o víkendu náhodou podívala na mail a tam se schovával e-mail, že mě s potěšením oznamují, že jsem se dostala do druhého kola. Koukala jsem na to jak blázen a musela se začít smát. Tak hrozná jsem teda asi nebyla. Teď čekám jen na e-mail s datem dalšího setkání, kdy má být nějaký vědomostí test, v kterém netuším, co bude a pak se uvidí. Nevím, jak to ještě dopadne a určitě dám vědět, ale i tohle bude fajn zkušenost. A třeba jsem se napojila na dobrou vlnu, protože zatím se vše začíná dařit. Protože jsem konečně zdolala tu strašlivou statistiku, které napomohla i bábovka :D a pak i další zkoušky, takže mám pro letošek už hotovo. Je to takové zvláštní, ale nebudu to nijak kazit a prostě si užívat, že se na mě konečně zase na chvilku usmálo štěstí. Tak snad to vydří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama