Český rozhlas pořádá každý rok elévský program po vysokoškoláky v jehož rámci učí jak se pracuje v rozhlase, a tak nějak si vychovává budoucí zaměstnance rozhlasu. Já o tomhle projektu vím už od střední, ale tehdy jsem na to byla ještě malá a mrzelo mě, že se do něj nemůžu dostat i proto, že nejsem v Praze. Časem jsem na to pozapomněla, až do teď, kdy se mi ukázala reklama na další ročník na netu, a já si řekla, když už jsme v té Praze, proč to nezkusit. K rozhlasu jsem měla vždy zvláštní citovou vazbu a to hlavně od té doby, kdy jsme na základní škole navštívili redakci Hradeckého rozhlasu. Dělala jsem tehdy reportáž do školního časopisu a vyptávala jsem se na kde co a pán, který nás tehdy provázel, se mě tehdy zeptal: "Budoucí žurnalistka?", na to jsem kývla a on s úsměvem odvětil: "Je to vidět.". Tehdy jsem si řekla, že jsem se ve své vysněné práci asi nezmýlila a takové místo je něco pro mě a v budoucnu bych v něčem podobném ráda pracovala.A nakonec mi přišel mail, že je zaujal můj životopis a motivační dopis a byla jsem pozvaná na pohovor. Shodou okolností je budova rozhlasu asi dvacet minut pěšky od mé koleje, takže mi to přišlo takové přirozené. V daný den jsem tedy dorazila na místo.
Zprvu jsem musela projít turniketem a ukázat kabelku ochrance, ale prošla jsem. Pak jsem s dalšíma dvěma dívkami čekala, až si nás někdo vyzvedne. Jedna slečna byla hodně nervózní, já to brala v pohodě, že to není teď to nejdůležitější (v hlavě mi furt vrtaly zkoušky, co mě čekaly za dva dny, takže jsem na nic jiného ani neměla moc pomyšlení) a nějak to neřešila. Nakonec dorazila sympatická blondýna, která nás vzala do jedné místnosti, kde jsme dostaly každý dva papíry s textem, co máme číst. Na jednom byly nějaké staré zprávy, na druhém příběh, který obsahoval hrozně chyb a byl fakt příšerně napsaný. První šla na řadu první slečna, ta nervózní. Čekání až přijdu na řadu, bylo docela dlouhé. Jak jsme se s další slečnou shodli, čekaly jsme, že to bude jen krátký pohovor a budem moct jít a ono to bylo trochu jinak. Ale nakonec se čas naplnil a já mohla jít na řadu. V tu chvíli na mě už první známky nervozity dopadly, protože jsme netušila, co se bude dít. Zprvu jsem byla v místnosti s jedním milým pánem, který mi dával pokyny, co mám číst. Nejdřív jsem se tak stručně představila, pak přečetla něco málo z textů a nakonec mě ještě požádali, ať přečtu text s ř, jak jsem byla nervní, trochu jsem při čtení zadrhávala a občas se i přeřekla. Ono mluvit na mikrofon není tak jednoduché, jak se zdá. Pak jsem byla poslána vedle, kde už sedělo asi pět lidí a hned mi oznámili, že na mě koukali na televizi a slyšeli, co říkám. To už ve mně trochu hrklo, docela zvláštní pocit. Pak začal pohovor, který zprvu byl příjemný, ale pak se do toho zapojil jeden starší člen osazenstva a začal se ptát docela nepříjemně. Měla jsem říct, co bych mohla v rozhlasu nabídnout a já začala mluvit o tom, že dělám divadlo a mohla bych třeba dělat rozhlasové hry, na to se pán naštval, že na tohle mají lidi z uměleckých škol a že tento program je o něčem jiném. Tak jsem začala mluvit o tom, že bych mohla díky zkušenostem z práce dělat zpravodajství Načež se pán rozčílil, že nedjřív mluvím o divadle, pak o zpravodajství, že bych měla vědět co chci a v podobném duchu dál. To už jsem měla na krajíčku, ale naštěstí už jsem se naučila udržet, abych se nerozbrečela, ale chybělo fakt málo. Zoufale jsem pohlédla na paní vedle mě a ta mě trochu zachránila, že se začala ptát, co bych mohla v tom zpravodajství dělat. To se mi trochu ulevilo. Starší pán ještě řekl, že moc často používám slovo jakoby, a v jedné promluvě jsem to řekla dokonce osmkrát, což já si ani neuvědomuju a čím jsem nervóznější, tím víc to používám. Trochu jsem si na to začala dávat pozor, ale stejně mi to tam občas vlítlo. Nakonec to nějak skončilo a starší pán mi ještě řekl, že se nemám zlobit, že to dělá spíš, abychom řekli, co přesně chceme dělat a tak. Poté si pro mě přišla blonďatá paní, co mě tam přivedla a řekla "Bylo nás na vás hodně, že?". Na to jsme kývla a ona pak pokračovala, ten starší pán je nejstarší v rozhlase a tahle to děl s každým, a že tím ověřuje i to, jak reagujeme na nátlak a stresové situace. No vyšla jsem odtamtud celá propocená a s pocitem, že to teda asi nevyšlo, ale že se třeba nechám překvapit. Dát mi vědět měli tak do týdne. A pak jsem se o víkendu náhodou podívala na mail a tam se schovával e-mail, že mě s potěšením oznamují, že jsem se dostala do druhého kola. Koukala jsem na to jak blázen a musela se začít smát. Tak hrozná jsem teda asi nebyla. Teď čekám jen na e-mail s datem dalšího setkání, kdy má být nějaký vědomostí test, v kterém netuším, co bude a pak se uvidí. Nevím, jak to ještě dopadne a určitě dám vědět, ale i tohle bude fajn zkušenost. A třeba jsem se napojila na dobrou vlnu, protože zatím se vše začíná dařit. Protože jsem konečně zdolala tu strašlivou statistiku, které napomohla i bábovka :D a pak i další zkoušky, takže mám pro letošek už hotovo. Je to takové zvláštní, ale nebudu to nijak kazit a prostě si užívat, že se na mě konečně zase na chvilku usmálo štěstí. Tak snad to vydří.




