Nerozumím si s holkama

31. května 2018 v 10:59 | Bublushka |  Kecy
Fotka uživatele Klárka Karasaridu.Nevím čím to je, ale rozumím si více s klukama. Neměla jsem nikdy moc kamarádek a takovou tu nejlepší kamarádku, který člověk může zavolat o půlnoci a svěřit se jí se vším jsem neměla nikdy. Na prvním stupni základky jsem ještě byla taková ta "normální" holka, tedy že jsem měla partu kámošek, chodily jsme ven, občas jsme navštěvovaly a furt někoho drbali. Bylo to fajn období, ale už tehdá jsem v partě těch kamarádek měla i jednoho kamaráda a s tím jsem si rozuměla trochu jinak. Můj kamarád Dominik byl trochu zvláštní, už proto, že se kamarádil hlavně s holkama, ale to mi nevadilo, byl fajn. Společně jsme třeba dělali papírové počítače a do nich hry a strávili s tím spoustu času- žádná holka by to se mnou nikdy nehrála, občas se k tomu i vyjádřily, že jsou to kraviny, přitom my dva jsme se skvěle bavili. Pak nastal ten zrádný věk 12 let, kdy je snad každý na palici a já si nějak ovlivněna okolím řekla, že je divný kamarádit s klukem, ještě když si z nás lidi dělali srandu, že spolu chodíme, což nebyla vůbec pravda, byli jsme fajn kámoši a to prostě nějak nezapadalo do všeobecného myšlení. No a tak jsme v těch dvanácti letech z naší party Dominika vyhnaly a byly na něj tehdy dost hnusné a taky jsme se s holkama navzájem začaly šíleně pomlouvat a já si tehdá zakládala falešné účty, abych holkám psala a zjistila nějaké nové drby. Vnitřně jsem s tím moc v pohodě nebyla, ale tehdá to tak prostě bylo. A pak nastaly prázdniny někdy v sedmé třídě a já se úplně změnila. Začla jsem náhle přemýšlet o tom, co jsem dělala, že to vlastně nejsem já a že jsem musela být hrozný člověk, tehdy jsem se stáhla do sebe. Až zpětně mi došlo, že to bylo jen takové období a ve dvanácti je každej strašněj, ale tehdá mi to přišlo, jako že jsem nejhorší člověk na světě. Proto když začal nový školní rok, přestala jsem se nějak s tou mou partou bavit, tedy styděla jsem se. A nakonec ke mně přišly ony samy a nějak jsme k sobě zase našly cestu, ale už to nebylo, co to bývalo, náhle jsem si s nima přestala rozumět. Ony začly chodit do taneční skupiny a řešily kluky a mě to tehdá ještě nic neříkalo a vůbec jsem se s nima neměla o čem bavit. A kamarádka, se kterou jsem se jaštakš ještě dokázala bavit a tehdá se mnou páchala ty "nekalosti" na internetu, kvůli šikaně od spolužaček odešla na jinou školu. A tak jsem tak nějak osaměla. A od té doby se to moc nezměnilo. Sem tam se našla nějaká fajn holka, se kterou jsem si měla co říct, ale naše cesty se vždy rozdělily. Pak nastal gympl a já si řekla, že to bude nová cesta, že si ty kamarádky najdu a ono nic. S holkama jsem si prostě přestala rozumět. Nebavily mě ty jejich plky o klucích a líčení apod. Nikdy jsem se nevyžívala v nakupování, vždy jen nakoupím co je potřeba a z obchodů co nejrychleji zmizím. Nikdy jsem neměla takové ty holčičí večery, a že by u mě někdy nějaká kámoška přespala, to se nestalo. S nástupem na gympl jsem začala hrát divadlo. Tam se našla fajn parta, ale i tak jsem do ní nějak nezapadala a s holkama jsem se tam jednu dobu dostala i do konfliktu. A v divadle se objevil kluk, shodou okolností se taky jmenoval Dominik a s tím jsem se jednou dala tak nezávazně do řeči a od té doby jsme se každý týden bavili a já se mu náhle mohla svěřit se vším, i s trápením s klukama. Byl to pro mě tehdy nejlepší kamarád, byť on to tak neviděl, sám mě jendou nazval jen konverzační partnerkou a naše cesty se nakonec rozdělily a teď se nevídáme skoro vůbec, ale asi dva roky jsem v něm měla fajn kámoše. V žádné holce jsme tohle nikdy neměla. A pak mi došlo, že jsem to tak měla vždy- byl tam vždy nějaký kluk co jsme s ním kamarádila a pak pár holek, co jsem nikdy nebrala moc vážně. Teď toho kamaráda nahradil můj přítel, který je pro mě i nejlepší kamarád. A kámošky mám, asi dvě (jedna z nich je právě ta, co odešla na jinou školu), se kterýma občas zajdu pokecat na kafe a řešíme kluky, školu a tak, ale scházíme se jen tak jednou do měsíce někdy i míň, jinak si ani nenapíšem. Po nástupu na výšku se to taky moc nezměnilo, píšu si sice s pár lidma ze školy, ale jen co se týče školy. Ale pak, když občas vyrazím někam ven, třeba s univerzitním časákem, zase se bavím hlavně s klukama. Měla jsem období, kdy jsem v hospodě byla pečená vařená a zase jsem se tam bavila jen s klukama. Přijde mi, že s nima si mám co říct, zato s holkama ne. Nebaví mě ty tradiční holčičí věci a nesnaším to holčičí tlachání a přitom jsem normální holka, co miluje růžovou a ráda se parádí, avšak ne přehnaně a ty barvy taky různě střídám. Dříve mě to trochu trápilo, teď to už neřeším, prostě jsem v hlavě trochu klučičí typ- baví mě počítačové hry, fantasy a sci-fi a vždy si líp pokecám s klukem než s holkou. Jen mi trochu chybí taková ta nejlepší kamarádka nebo někdo komu se mohu kdykoliv se vším svěřit. Ale věřím, že na světě ta jedna "zvláštní" holka co má podobný "problém" jako já je a jednou se třeba naše cesty protnou.

A co vy? Máte to taky tak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 PanDan PanDan | 10. června 2018 v 23:40 | Reagovat

Hlavu vzhůru. Stále jsi neklesla na mou úroveň, takže se vlastně máš jako v pohádce.

2 Bublushka Bublushka | Web | 11. června 2018 v 11:53 | Reagovat

[1]: ále ani s tebou to nebude tak špatné ;)on se člověk musí naučit si to tak nebrat i když je to občas dost na hovno :) a jinak u sebe bych to pohádkou nenazvala ale vím že na tom nejsem nejhůř ;) PS: pokud se chceš zas někdy sejít a pokecat dej vědět, přes léto ted budu mít celkem čas ;)

3 PanDan PanDan | 11. června 2018 v 17:28 | Reagovat

Začátkem července napíšu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama