Je toho na mě moc

7. června 2017 v 18:23 | Bublushka |  Kecy
Jsem typ co nemá nějak moc kamarádek- nebo spíš těch osob, kterým se může svěřit- možná bych mohla, ale mám ten problém, že mi je to blbý je otravovat a tak si to dusím v sobě a o to víc mě to žere. Dřív jsem se mohla svěřovat mamce, ale s ní poslední dobou máme takový zláštní vztah (no už to trvá tak tři roky) a stejně se vždy pohádáme. No a tak jsem se rozhodla to aspoň vyventilovat tady na blog. Třeba se najde někdo koho ty mé kecy budou zajímat a třeba i něco poradí.
Jsem teď v poslední době v hrozném presu. Základní problém je, že můj přítel kvůli rodinným neshodám odjel bydlet do Švýcarska k tátovi- takže se vůbec nevidíme. Vzhledem k tomu že zrovna nedávno jsme "slavili" roční výročí a ani tu nebyl a ve chvílích kdy jsem ho nejvíc potřebovala byl pryč, tak se u mě začal stupňovat stres. O to víc mě mrzelo to, že vlastně on za to nemůže a já sama si vyčítám že jsem nevděčná a ani si nemám co stěžovat- co má říkat on. No dopadlo to až tak že jsem se rozhodla hledat psychologickou pomoc u školní poradkyně- říkala jsem si že když je ta možnost a zadarmo proč to nezkusit. Napsala jsem jedné profesorce co jsem našla na netu a sešla se s ní. Nejdřív jsme si povídaly a bylo to fajn, že jsme si mohla vyventilovat ten svůj stres- ale pak mi dala jeden test podle něhož měla zjistit jak to se mnou je. Stěžovala jsem si totiž na úzkosti a deprese. No a pak jsem se s ní sešla znova když už měla výsledky a nebyla moc veselá- prý takové výsledky ještě neviděla- mám sklony téměř ke všemu a to hlavně k depresi a úskostné poruše. No mě to nepřekvapilo ale nemyslela jsem si, že je to až tak špatné. Učitelka mi doporučila ať zajdu k psychiatrovi a začnu brát prášky- nejdřív jsem si říkala že je to jedinné možné řešení že jsem vadná, ale po rozhovoru s mamkou a vzpomenutí na to, že jsem je nikdy brát nechtěla jsem se rozhodla , že to začnu prostě zkoušet zvládat. Učitelka se mnou zrušila setkání že není v její pravomoci se mnou více scházet a jen mi řekla at jí napíšu kam jsem šla. Na to že vypadala tak starostlivě a já měla sklony možná i k zabítí (podle toho testu :D ) tak se už víc nezajímala. No co se dá dělat. Rozhodla jsem se teda to nějak zvládat. Jenže, jak má můj život ve zvyku jen tak to nešlo. Začly se nabalovat další věci.
Přítel dvakrát přijel a bylo to fajn, hlavně ta první návštěva...ale celkově náš vztah začal trochu jít do kytek. Možná tou vzdáleností, vším tím napětím kterým si procházel i on, jsme se prostě začli hádat. Jednou jsme se pohádali fakt krutě po telefonu jen protože jsem mu vytkla něco co prozradil mému kamarádovi co jsem něchtěla aby věděl- samozřejmě pak skoro vše byla moje vina a já propadla ještě do větších depek. Nakonec jsme si to vyříkali a smířili se, ale když přijel podruhé začlo se to zase stupňovat. Byl u mě na pár dní a u mě zrovna vyšla zase doba kdy mám své depky a tak jsem prostě neměla náladu a byla taková nekomunikativní. Mě to bylo líto, i protože po takové době přijel a nevěděla jsem co s tím. On se nejdřív zdál že mu to nevadí, ale pak když u mě byl o týden později a oba jsme byli trochu omámeni alkoholem mi to náhle vytkl, že s tím nic nechci dělat a začal mi říkat hrozně hnusné věci. Druhý den jsme si to nějak vyříkali a jakš takš se to ukldnilo ale od té doby cítím takové divné napětí a nevím moc co si mám myslet. Miluji ho, vím že on mě, ale po tom co mi vše řekl se nějak nedokážu vrátit zpět na ty koleje jako předtím. A nejhorší je, že nevím co s tím. Doma se s tím moc svěřit nemůžu protože mi samozřejmě hned řeknou ať se na něj vykašlu nebo tak něco a stejnak bych se s nima zas pohádala. Ono stačilo že ten večer nás táta slyšel jak se hádáme a ještě byl naštvanej jakože jsem byla opitá a on že se má na "návštěvě" chovat slušně. No na to že mi je 21 se ke mě furt chovaj jako k dítěti a mě to štve. A ještě druhej den ty poznámky. Bylo mi těžko a nechtěla jsem jíst a máma hned že to je z toho pití- přitom mi je těžko poslední dobou furt a ona to ví. No holt rodiče rodičemi nepřestanou být. A ve mě to vše vře a k tomu ještě teď zkouškové které se mi začíná hroutit protože se při tomhle stresu nedokážu soustředit na učení. A nevím co s tím. Stres život provází furt, ale já prostě nedokážu osobní problémy oddělit od školy a práce- ale co s tím, bojím se že to povede někam hůř. Celkově mě ani to škola nijak dvakrát nebaví ale ani nevím co jiného bych dělala a asi je to jen tím mým stavem. A ještě teď se dneska stala velmi smutná věc- příteli umřela babička a je z toho dost v prdeli- takže sám teď potřebuje větší oporu než já, kterou mu ale nejsem schopná dát- a já už nevím co dělat a mám pocit že se zhorutím.
No tak jsem to vše ze sebe vyblila a děkuju všem co to vydrželi číst... A teď si dovolím těm co to přečetli podat malou otázku- co mám dělat abych zvládala ten stres? Pomáhá něco vám? Já už jsem v koncích :(
PS: Promiňte za případné chyby, opravila jsem co se dá, ale jsem mimo, tak to bude asi hrůza.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 9. června 2017 v 13:19 | Reagovat

Pořádně si s přítelem promluv a dohodněte se co dál, protože tohle vypadá fakt neúnosně. Zajdi si třeba k psychologovi, ten tě léky dopovat nebude, ale spíš si s tebou popovídá a poradí ti. Přeji hodně štěstí a zdaru!

2 Bublushka Bublushka | Web | 10. června 2017 v 13:40 | Reagovat

[1]: děkuji za rady
s přítelem jsme si už promluvila a nějak jsme to vyřešili.
A jinak já právě na psychologa nemám peníze- ráda bych tam chodila ale není za co a nikde žádný psycholog bohužel zadarmo není... musím to tedy nějak zvládnout sama. Moc děkuji za milá slova ;)

3 Reina Sun Reina Sun | Web | 14. června 2017 v 15:15 | Reagovat

Tak ti držím palce, aby to nějak dobře dopadlo. S přítelem by bylo fajn si sednout za střízliva a vyříkat si úplně vše, včetně toho, jestli spolu chcete dál být.
Co se týká odbourávání stresu..nevím, mně pomáhalo, když jsem měla problémy s rodinou právě učení a aktivity okolo. Paradoxně jsem si zlepšila známky :D Protože jsem se kousla, že prostě všechno zvládnu, protože jsem dobrá a mám se ráda. No a zvládla :) Takže si věř, najdi si koníčky a i když se ti na ně nebude chtít - běž! Protože tě to alespoň trochu nabije a je jedno, jestli je to tanec, jízda na koni, malování, cokoli. Jen to dostat ze sebe ven a nemít moc času na plané úvahy a zbytečné přemýšlení - co by kdyby. To radím já, ale sedět ti to nemusí :)  Hodně zdaru!

4 Bublushka Bublushka | Web | 17. června 2017 v 15:00 | Reagovat

[3]: děkuji za milá slova :) nojo já to právě mám tak že když mám starosti tak se na nic nedokážu soustředit a učení mi prostě do hlavy neleze, ale každý je jiný :D ale jo s přítelem jsem si pořádně promluvila a vyříkali jsme si to a víme že chceme spolu být jen toho na nás bylo teď trochu moc a teď začnem tak trochu od znova s novým štítem, ono nás ta hádka nakonec zas trochu sblížila :D jo a teď se začnu víc věnovat sobě, od září opět začnu s divadlem a o prázdninách budu cestovat, takže budu mít odreagování- ono je to potřeba... děkuji za koment, budu se snažit ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama