Brutal assault 2015 - jaký byl 20. ročník?

20. srpna 2015 v 17:27 | Bublushka |  Historky
Po velmi dobrých zkušenostech z minulého roku jsem měla letos jasno- na Brutal pojedu. A to i přes to, že letos neměl jet můj bratr, který mě k tomu vlastně minulý rok přitáhl. Ale sama jsem být neměla, protože se ke mně přidal i kamarád Martin. Vše se domluvilo, batoh a spacák připravili a nastal ten slavný den- 4.8., den před tou slavnou akcí.


Do Jaroměře jsme se vydali vlakem a odtamtud jen pár minut chůze do Josefova a do areálu. Atmosféra festivalu na nás dýchla hned po nástupu do vlaku, který se už plnil nedočkavými fanoušky ze všech možných koutů. Mladík, který nás oslovil, byl až ze Skotska. Tedy jednalo se o Čecha, který se jednou rozhodl zajet do Skotska a tak nějak tam zůstal. Bylo milé prohodit s někým pár slov či naslouchat co si hlasitě přes vlak povídají. Cítila jsem se tak nějak ve svém světě. Ti lidé byli totiž moc milí.
Do Jaroměře jsme dorazili za chvilku a rovnou vyrazili k Josefovu. Jaroměř byla už plná metalistů a všichni mířili stejným směrem. Kdekoho by napadlo, že by se měl bát, ale nebyl důvod. Fanoušci metalu na tomto festivalu byli z většiny milí a k žádné větší potyčce v jeho průběhu nedošlo. Když jsme dorazili na místo, hned jsme začali vyplňovat formuláře. Jak nemilé bylo zjištění, že my, co patříme k Budvaru, budem vše vyplňovat až zítra a jinde. Vyplněné papíry se vyhodily a já si odběhla vyložit věci do kasáren, kde jsem měla přespat. Martin měl spát ve stanu. Proto jsme šli zjistit, kde to je, abychom stan postavili. Jak se zdálo, Budvaráci s námi nějak moc nepočítali. Nejdřív nám pásky vůbec dát nechtěli, jakoby je nenapadlo, že dost lidí přijede dřív. Už proto, že dostat se do Josefova na osmou ráno, není tak lehké. Budvaráci s námi nějak moc nepočítali. Nejdřív nám pásky vůbec dát nechtěli, jakoby je nenapadlo, že dost lidí přijede už den předem, protože dostávat se do Josefova na osmou ráno není tak lehké. Ale nakonec jsme došli na místo stanoviště, což byl jakýsi maličký plac za kovovým plotem připomínající tvarem nudli. Moc velké to nebylo. My tam ale byli první, tak jsme mohli rozhodovat, kde stan postavíme. Stan se postavil, došli jsme si pro pásky a pak našli Martinovi přátele a vyrazili do hospody. Po té cestě jsme totiž měli docela velkou žízeň. Den jsme tedy tak nějak příjemně prožili a já pak odběhla spát do kasáren. Bohužel za celý tento festival naposledy.
Druhý den jsem hned ráno vyrazila k zázemí Budvaru, kde se už hromadili lidé, kteří šli pracovat stejně jako já s Martinem. Čekání to bylo dlouhé, takže jsem si nakonec i stihla dojít zpět do kasáren pro zapomenutou občanku, která nakonec potřeba nebyla. No, ale nakonec jsme se na řadu dostali. Vyplnila jsem dotazníky a pak šla zjistit, co vlastně budu dělat. A k mému zděšení jsem dostala za úkol prodávat Budvarovské reklamní předměty. Takže točení piva mi opět nevyšlo :(. Ale nějak jsem to vzala a to ráno, než jsem měla nastoupit a dojít si pro kasu, přežila. Ale to už se objevila ta zrada. Před vchod do kasáren se postavil sekuriťák a nechtěl pustit nikoho bez žluté pásky. Já měla jen červenou do stanoviště a festivalovou. Nějak jsem se tam nakonec dostala a snažila se to vyřešit. Ale jak jsem zjistila, známý bráchy, který mě minulej rok zaměstnával a měl mi ubytování v kasárnách zařídit, se na mě vykašlal. Prej si to mám nějak zařídit, že on nic nemůže dělat. Ale já bez jeho slova nemohla nic, nikdo mi pásku nedal. Sbalila jsem si proto všechny věci a z místnosti, kde byli bráchovi známí a já si ještě myslela, že s nima někam třeba vyrazím, odešla. (Bráchovy známé jsem pak za celý fesťák už neviděla). Byla jsem neuvěřitelně naštvaná a smutná. Oznámila jsem Martinovi, že nakonec budu s ním ve stanu, i když jsem to původně zamítla, ale teď jsem neměla moc jinou možnost, protože jsem si stan s vírou, že budu v kasárnách, nevzala. No ale stalo se. A nakonec to tak strašné nebylo :).
Pak jsem na druhou hodinu ještě víc naštvaná nastoupila do práce, protože jsem musela dobu čekat na kasu a ještě jsem ji, plnou peněz, musela přenést přes celý areál. Až druhý den odpoledne přišli na to, že je lepší kasu nechat na místě a vzít si k sobě klíče. Musela jsem ji totiž předtím tahat zpátky do zázemí. No ale práce nějak probíhala a já si v ní našla i zábavu- i když jsem nedělala to, co jsem původně měla a čas, který jsem pracovala mi zabraňoval vidět ty nejlepší kapely. No, letos se to celé nějak nepovedlo, co se mě týče, ale nakonec to tak černé nebylo.
Lidé, co k nám chodili byli moc fajn. Teda až na ty večné otázky stále dokola, zda nemáme vodu a následné vysvětlování, že ne a že ji seženou na baru. Abych se nenudila, dávala jsem i plechovky, protože mé reklamní předměty zas tak moc na dračku nešly. A v posledních dnes jsem i roznášela pivo. Takže jsem se nakonec nenudila. Zákazníci byli fajn. Nejeden mi řekl, že jsme hezká i nejkrásnější z festivalu :D a měla jsem i věrné zákazníky. Díky těm lidem to bylo super. I tak byla ale dlouhá šichta namáhavá a já trpěla na strašné bolesti nohy a ani to vedro mi nedělalo dobře. No, v předposledním dnu jsem byla pokárána šéfkou, za špatnou morálku, že prej stále sedím. Když jsem namítla, že ta práce co mi byla přidělena je nenáročná a já ještě navíc rozdávám plechovky, což dělat nemusím, bylo mi řečeno, že podle papírů mám poslouchat, co mi šéfka nařídí. No, poslední den jsem lítala, aby neřekla. Ale i tohle přispělo k mému naštvání. Ještě, že tam byla ta hudba.
Dostala jsem se jen na málo kapel, ale i tak to stálo za to. První, co jsem viděla, když jsem si odběhla na půlhodinovou obědovou pauzu byla kapela Horse the Band. Něco tak bezvadného, cvaklého a úžasného jsem už dlouho neviděla. Byla to dokonalá show. Zpěvák celou dobu bavil publikum skvělými průpovídkami a hudba byla taky dobře cvaklá. Znám je už z dřívějška, ale na živo jsem je ještě neviděla. A musím říct, že to opravdu stálo za to. Jeden z diváků, který si mě pamatoval z místa, kde jsem prodávala, mě oslovil s tím, že nic bláznivějšího dosud neviděl. Měl pravdu. Byli fakt blázniví, ale skvělí. Hraní si viditelně užívali a my s nimi. Bavili mě tak, že jsem zariskovala a zůstala na místě přes povolenou půlhodinu. Nakonec se mi trochu vymstilo, protože na mě přišli a já si ani nestihla koupit jídlo a přišla o půl hodiny k výplatě, ale usoudila jsem, že to stálo za to. Horse the Band byli skvělí. A hlavně zpěvák a klávesák, který vypadá cvakle už od pohledu.

(Horse the Band)
Druhý den jsem ale zas takové štěstí neměla. Už od začátku festivalu jsem se těšila na druhou kapelu, kterou znám z dřívějška a opravdu ji chtěla vidět- Kataklysm. Řekla jsem si, že nebudu riskovat a věnuju jí jen takových dvacet minut. Čekala jsem poctivě až do doby, kdy měli začít hrát, vyžádala si odchod a šla. Kráčela jsem spěšně k hlavním podiím, a proti mně se valil velký dav lidi, kteří odcházeli z předchozí kapely. Při pohledu na trička některých mě ale zamrazilo- měli na sobě trička Kataklysm a to znamená, že to jsou jejich fanoušci a ti by přece nešli jinam, když má hrát jejich kapela. Pravdou bylo, že ta právě dohrála. Čas hraní posunuji o tři-čtvrtě hodinky dopředu a já přišla, jak se tak říká, s křížkem po funuse. Jak jsme tak byla stále zalezlá za pultem, neměla jsem přehled o změnách. Sklesle jsem se chvíli rozhlížela před pódiem a na druhou kapelu nešla, pro tu jsem tu nebyla. Tak jsem se otočila, cestou si koupila jídlo a ještě s předstihem se vrátila za pult. Dost mě to zesmutilo, že jsem hned napsala bráchovi, který mi pak odepsal povzbuzující smsku, takže jsem to brala trochu líp. Taky jsem se zeptala jednoho fanouška, v jejich tričku, co si šel koupit pivo, zda hráli a jací byli. Byli prý skvělí a čas prý byl podle druhého programu, kde to bylo jinak. Já tedy měla špatný program a nějak to nevěděla. Zamrzelo mě to, protože na tu kapelu jsem se fakt těšila, ale vzala jsem to.
Poslední den jsem si pak řekla, že se vykašlu na melancholii a užiju si to. Ráno ještě před prací jsem se rozhodla proměnit žetony na jídlo, které jsme dostávali, a já věděla, že je nevyužiju. Zjistila, jsem, že zpátky je nemění, ale měla jsem to prý zkusit ve frontě, kde si je kupují. Tak jsem zkusila a nakonec měla štěstí a na žetonech vytěžila krásných 420 kaček, jako bonus k výplatě. S ještě lepší pocitem, když mi došlo, že jsem byla asi jedna z mála, koho to napadlo takhle využít. Na doporučení mamky jsem si pak šla koupit něco na sebe, abych si zlepšila náladu. Procházela jsem mezi obchody se samejma bezvadnejma věcma a k mému potěšení narazila i na jeden kde měli trička mé oblíbené kapely Septich flesh a to i v mé velikosti. Chvíli jsem strávila vybíráním mezi dvěma, ale po chvíli bylo jasno a nové tričko mé oblíbené kapely (mé vlastně první s kapelou) bylo moje. Věru dokonalý pocit. Později jsem i koupila i placku s tou kapelou a ještě na ní dostala slevu. Bylo nakonec dobře.
Ten den jsem místo o půlnoci skončila už v devět. Předtím jsem ještě musela přepočítat všechny věci a peníze. Zabralo to dost času a ještě to pak stejně přepočítávali, ale k mé radosti jsem počítala dobře a neměla žádné manko a ještě přeplatek 16 korun, který si ale nechali. Doteď nezapomenu na ten napjatý pocit, když nadřízená počítala peníze a zda to sedí s věcma. A taky na tu úlevu, když vše sedlo.
V devět jsem pak s konečně dobrou náladou opustila své pracovní místo jednou pro vždy. Byl to skvělý pocit. Konečně volno. Mohla jsem si dělat co chci. A tak jsme vyrazila za hudbou.
První kapela- Cradle od filith, která hrála můj oblíbený symfonický black metal, mě teda docela zklamala. Na místo jsem dorazila ještě v době, kdy vedle hrála přechozí kapela, ale na pódiu už bylo přeplněno. A já se svou malou výškou měla jasno, že moc neuvidím. Nasoukala jsem se nějak dopředu, ale tak jsem viděla houbelec a krk jsem si mohla vykroutit. A kapela nehrála zas tak skvěle podle mého vkusu. Ostatní se ale zdáli docela spokojeni. Další nepříjemností byli někteří bezohlední diváci. Ti neřešili nikoho kolem sebe a prostě se prodírali davem na lepší místa a nevhodně do všech strkali. Já stála na místě, kde se snad všichni rozhodli projít a tak jsem si pochvíli přišla jak hadrový panák. Lezlo to na nervy všem okolo a bylo to stále dokola. Jednou jsem měla i pocit, že se tam na místě zhroutím, ale v mase lidí nebylo kam spadnout. Ale přežila jsem to a kapela sem tam měla i dobré momenty. Po dohrání se místo začalo pomalu vylidňovat a najednou tam byla spousta místa. Následující kapela mě zaujala ještě míň, tak jsem odešla. Hned jsem si proto vyrazila koupit absintovou limonádu na kterou jsem měla celou dobu chuť, ale nebyl čas ani nálada. Večer jsem vždy zapadla do stanu a po chvíli spala.

Tentokrát se mi ale spát nechtělo a ještě posilněná limčou jsem se procházela po areálu a sem tam se zastavila na nějaké kapele.
Když jsem si pak prošla areál dokola a vracela se k hlavní stageím, už z dálky mě zaujalo pódium následující kapely. Po pohledu do programu jsem ale zjistila, že se jedná o žánr viking metal a to jsem si řekla, že nebude nic pro mě. Ale světelná show, dokud nepřišli, byla zajímavá a mě to tak nějak zvláštní silou přitáhlo, že jsem zůstala. A nelitovala jsem. Tříčlenná kapela Einherjer byla dobrá. Vůbec ne ujuchaná, jak jsem se obávala a vikingských prvků neměli moc. Hráli skvělé, až mě donutili rozpustit si vlasy a pohazovat jimi do rytmu. Byli skvělí a to hlavně kytarista, který mě už od pohledu zaujal. Pobíhal po pódiu, hrál skvěle a stále různě pohazoval do rytmu vlasama. Bylo skvělé sdílet tu hudbu s nimi a diváky, kteří byli nadšení podobně jako já.
(Einherjer a jejich světelná show)
Kapela dohrála a já se opět rozpohybovala po areálu a šla si koupit za poslední žetony další limču a chipsy. Cestou mě pak zastavil jakýsi polák, který se se mnou dal do řeči. Společně jsme pak dokoukali kapelu co zrovna hrála a pak šli na třetí stage na druhé straně areálu. Tam mě to ale moc nebralo. Hudba nebyla můj šálek kávy a já se Stanisalvem, jak se, pokud si dobře pamatuju, jmenoval, nějak nechtěla trávit čas. Ale blížila se druhá hodina, kdy měl končit můj kamarád Martin, se kterým jsme na sebe přes celou dobu moc štěstí neměli, jen jedno ráno, a já se rozhodla, že se na něj vymluvím :). Přece jen jsem na něj chtěla počkat a ještě večer něco společně podniknout. A tak se povedlo. Došli jsme se Stanislavem k místu, kde byl Martin. Stanislav chvíli čekal, prohodili jsme ještě pár slov, ale on pak šel, protože chtěl vidět jednu kapelu. Ještě než Martin skončil tak se pak se mnou dal do řeči jeden sekuriák a já se náhle nestačila divit, jak jsem obletovaná XD. Taky jsem hned Martinovi řekla, že mě nesmí nikde nechávat, protože se mnou hned začnou nějací týpci bavit. No byla sranda. S Martinem jsme pak ještě nějak strávili večer, tedy spíš už ráno a pak jsme šli spát.
Budili jsme se docela brzo, sbalili si věci a rovnou šli pro výplatu. Ta byla opravdu moc pěkná. Na to jsme vyrazili na nádraží, kde jsem pak, už bez Martina vyrazila do Hradce. A to už bylo po festivalu.

Uteklo to. A nakonec musím říct, že i přes ty komplikace, které mi to letos vážně znepříjemnily, to bylo docela fajn. Viděla jsem pár dobrých kapel, koupila si super tričko a lidi co si u mě kupovali, byli skvělí. Ráda pracuji s lidma. A už teď vím, že za rok pojedu zase. Snad to bude lepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama