S rodičema se už dále nesnesu

12. června 2015 v 18:00 | Bublushka |  Kecy
O tom jak je pro puberťáky těžké se sžít s rodičema jsem věděla a všude možně četla. Ale nikdy jsem to sama na sobě nijak výrazně nepocítila. Říkala jsem si, že to tak maj ti ostatní, že já to zvládám a že máme dobrý vztah, který se sice neobejde bez občasné hádky, ale nijak to nenarušuje poklidné soužití. Ale to bylo... Teď mám pocit, že jsem na tom stejně jako většina těch puberťáků jen o něco později.

Začalo to tak nějak ve čtvrtém ročníku, kdy se o slovo přihlásila paní maturita a otázka toho kam půjdu na vysokou. Z ničeho nic se táta, který se nikdy o mou školu výrazně nezajímal začal vytasovat s otázkami zda se učím, jak se připravuju na maturu, kolik mám už hotových otázek atd... Bylo to docela nesnesitelné vzhledem k tomu, že jsem to nikdy předtím nezažila a nevěděla jak se s tím sžít. Ale brzo jsem si zvykla a uměla i odpovídat. Lezlo mi to na nervy, ale věděla jsem, že nesmím moc odsekávat, protože to nikam nevede. Kdyby zůstalo jen u toho tak by se to dalo zvládnout, ale přidaly se další a další věci. S tím, jak se táta náhle upnul na to, abych se učila a aby mě to furt připomínal, tak se náhle přestal zajímat o to, co mě baví. Náhle se objevila představa, že bych měla přestat s dramaťákem, který je mým jediným koníčkem a místem kde se mohu odreagovat. Vše jsem si utřídila do jednoho dne, abych tím nezabíjela moc času, a na školu jsem se pilně připravovala, ale stále tu byla představa, že mě dramaťák brzdí. Když jsem měla jet na více dní nebo večer s dramaťákem skoro mě tam naši nechtěli pustit, jako bych snad pro ten jeden večer nebo dva dny nemohla udělat maturitu. Vždy jsem to nějak dokázala ukočírovat a mohla jsem všude, ale bylo to dost těžké a stejně jsem si ty akce pak moc neužila. Dramaťák mi ale zůstal za což jsem ráda, protože aspoň díky tomu jsem měla jedno místo, kde jsme mohla o učení a rodičů na chvíli vypnout.
Nejvíc mě ale ve vztahu s tátou zamrzelo to, že ho ohledně dramaťáku nezajímalo už nic. Měla jsem premiéru a chtěla, aby tam naši šli. Myslela jsem si ale, že to táta nestihne, protože byl do dlouho v práci a mamka to samé a ještě v jiném městě. O to větší překvapení bylo, když mamka přijela a šla se na mě podívat, když vlastně vůbec neměla a táta jel domů a přitom by představení v klidu stihl. Zamrzelo mě to, ale byla jsem ráda, že tam mamka byla. Říkala jsem si, že táta třeba přijde jindy, ale to se nikdy nestalo a ani ho to nezajímalo. Což mi bylo líto i vzhledem k tomu že před dvěma roky byl z jednoho našeho představení nadšený a říkal jak skvěle hraju a mám být herečkou... Nojo, věci a názory se mění... jen je někdy těžké to pochopit.
A pak se začal rozbíjet vztah i s mamkou. Vždy jsem v ní měla oporu. Neměla jsem nikdy moc kamarádek, ale to mi zas tak nevadilo, protože jsem věděla, že mám mamku a mohu se jí se vším svěřit a ona mě vždy vyslechne a něco mi poradí. Ne vždy mi její rady vyhovovaly, ale byla jsem ráda za tu možnost se svěřit a ulevit svému trápení. Ale to náhle zmizelo. Stále častěji mé svěřování skončilo hádkou a zabředlo to z nechápavého důvodu k tomu, že jsem líná a nic nedělám. A tak to bylo nakonec pokaždé. Když jsem mamce řekla, že mě něco trápí, dopadlo to tak, že mi řekla, že jí to nezajímá a že teď mám řešit jiné věci. To samé bylo i u táty. Prožívala jsem pocity smutku hraničící s depresí a věděla jsem, že mi vždy pomohlo si o tom s někým promluvit. Ta možnost tu ale náhle nebyla. Když jsem řekla, že jsem smutná a tak mi ani moc nejde soustředit se na učení a nemám proto to motivaci, bylo mi odpovězeno, že teď nemám právo na pocity, nemám je řešit a mám se soustředit jen na školu... To znělo hezky, ale pocity se nedají vypnout a já teď k tomu navíc neměla oporu v nikom. Lidé se ode mě začali více odvracet, protože jsem byla nepříjemná a nikdo se mnou nechtěl nic mít a já zabředla do sebe. Uzavřela jsem se a s nikým se moc nebavila. Nic mě nedělalo šťastnou a rodina mi v tom nepomáhala. Brácha, který mě vždy podržel a bylo fajn, když přijel z Brna kde studuje domů, náhle skoro nejezdil a tvrdil, že nemá moc proč jezdit domů a že chce být se svou přítelkyní v Brně a už moc jezdit domů nebude. A mě se ztratila i poslední osoba, která mě občas podržela i když to nebylo v takové míře.
S rodičema jsem se stále více hádala. S tátou jsem skoro nemluvila a nedokázal s ním najít společnou řeč. Stále častěji mě na něm něco rozčilovalo, jak je hlučný, jak mluví, co říká atd... A když jsem to naznačila, bylo mi řečeno, že jsem drzá a nemám právo tohle říkat. S mámou jsem se každý den hádala. Cokoliv jsme začali řešit tak skončilo tím, že nic nedělám... Stále častěji jsem uraženě odcházela do pokoje nebo, když jsem byla u našich v práci, ven na procházku nebo o hodně dřív do dramaťáku. Ty časy, kdy jsem byla ráda s mamkou a ani nechtěla odcházet a často kvůli ní a povídání s ní přišla pozdě, najednou zmizely. Osobu na svěřování jsem ztratila a neměla už nikoho, komu bych to řekla. Nikoho to nezajímalo a nebyl nikdo, komu bych zavolala když mi bylo nejhůř. Zůstala jsem na to sama...
Časem jsem se nad to nějak povznesla. S rodiči mám vztah rozbitý stále, ale pokouším se ho vždy nějak poslepovat. Takže občas ty chvilky porozumění přichází a, i když je jich málo, jsem za ně ráda. Hádám se sice s našima permanentně skoro každý den a každý den mi mamka vyčítá něco, co dělám špatně, ale už mě to tolik netrápí jako dřív.
Uvědomila jsem si, že už jsem dospělá, a i když se mi tomu nechce věřit ani po úspěšném projití (i když sama se na sebe zlobím, že to mohlo dopadnout ještě lépe) zkoušky dospělosti- maturity, prostě už nejsem ta malá holčička, co jí rodiče ve všem podporují. Mrzí mě to a stále nechápu proč to tak je. Proč vztah s rodiči nemůže být stále stejný i když mi je už skoro 20 a to mi stále přijde málo. Nevím proč a asi na to ani nepřijdu. Vše se teď změnilo. A já to musím přijmout. Je to těžké, protože mám často pocit, že se mi hroutí celý svět a na jeho podržení jsem tu jen a jen sama. Vidím u ostatních, že to mají lepší, když nemají oporu v rodině, tak ji mají aspoň v přátelích. Já v přátelích nikdy neměla, ale spoléhala jsem se na rodinu... ta mi teď ale oporu dát nechce. Je to způsobeno spoustou věcí, které nemohu ovlivnit a věřím, že se to časem vrátí do kolejí podobných těm starým. Ale už to nikdy nebude jako dřív.
Hrozně proto toužím konečně se postavit na vlastní nohy a z domu vypadnout. Myslela jsem si, že se se samozřejmostí dostanu na vysokou, odjedu do jiného města a tam budu sama za sebe fungovat na kolejích a konečně budu mít tu svobodu. Hrozně mě třeba štve, že pokud se jdu ve městě bavit, jsem závislá na rodičích. Bydlím dvacet kiláků od města a večer nám tam nic nejede, proto mě musí vyzvedávat ve večerních hodinách rodiče a to mi ne vždy vyhovuje. Proto jsem se těšila, až budu více samostatná a budu se moc večer bavit a nebýt závislá na někom jiném. A ono to nevyšlo... Na svou vysněnou vysokou jsem nedostala a nic jistého jsem si nedala. Budu posílat odvolání a zjišťovat zda nějaká škola, co by mi trochu vyhovovala nevyhlašuje druhé kolo... ale je to spíše beznadějné... Nějak jsem podcenila přípravu a teď vím, že budu o rok navíc s rodiči a bude to podobné soužití jako dosud... a taky nebudu moct poznat nové lidi a začít od znova, jak jsem si plánovala... zdá se že to bude na ho**o...
No, po čase na přemýšlení jsem i tohle přehodnotila. Holt to tak dopadlo, nedostatečně jsem se připravila a teď mi nezbývá než s tím fungovat. Nesmím se uzavřít do sebe a mít rok na nic- i proto že mi rodiče řekli( tedy máma, táta mi nic skoro neříká) že mě živit nebudou... jen když bych studovala... no co mohu nadělat. Poděla jsem to a teď si to musím vyžrat... Věřím že se to nějak zvládne, jen mě štve že jsem na to vše hrozně sama...
Ani nevím jak tuto sáhodlouhou zpověď ukončit... tak to tak nějak nechám doplynout. Ani nevím zda to někam vede... asi ne jako vše co teď nějak prožívám... ale to se zvládne... asi vám položím otázky :D
Zažíváte, nebo jste zažili něco podobného?

Myslíte si, že se dá s rodiči po určitém věku sžít?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 12. června 2015 v 19:03 | Reagovat

Ono je zvláštní, jak rychle se ti vztah s rodiči pokazil. Třeba za tím bylo i něco jiného:) Třeba měli spolu nějaký problém nebo tak... a přenesli tu náladu i na tebe a pak jste se štěkali.
Taky jsem se s mamkou hádala a měly jsme období, kdy jsme měli hádku každý den. A teď je to v klidu. Bavíme se v pohodě a už se nehádáme tolik, jako předtím, protože jsme zjistily, že to nemá cenu:)
Já doufám, že se tvůj vztah s rodiči zlepší. A nezoufej, že si se na tu školu nedostala. Příští rok to zvládneš s přehledem!:)

2 Bublushka Bublushka | Web | 13. června 2015 v 0:12 | Reagovat

[1]: děkuji za milá slova :) jo ono za tím bylo víc co jsem tady nechtěla psát... ale fakt to pak bylo rychlé... věřím že to časem bude lepší... už teď se to zlepšuje, ono fakt nemá cenu se dohadovat... a za rok to snad vyjde no :-D

3 Deine Deine | E-mail | Web | 15. června 2015 v 0:34 | Reagovat

Hm, nikdy jsem neměla klasicky špatný vztah s rodinou, víceméně vycházíme. Ale zase jsem se nikdy necítila, že bych se jim mohla svěřovat se svými pocity a problémy, vždy tiše závidím těm americkým mamkách z filmů :)

Moji rodiče jsou rozvedení a jsou vše, jen ne příkladnými rodiči - spíš jako návod čemu se vyhnout :D Ale věřím, že i přes chyby lidé nejsou černobílí a snažím se je takto vnímat.

Každopádně doufám, že tvůj vztah s rodiči se zlepší, škola určitě příští rok vyjde! :)

4 Matla Matla | 25. června 2015 v 14:34 | Reagovat

:-( Máš to teď dost komplikované. Tohle období, kdy už je dítě vlastně dospělé, ale uplně není jsou těžké. Ve mě se vždycky tlouklo, že jsem chtěla, aby se ke mě rodiče chovali jako k dospělé, a ve spoustě věcech to tak bylo a pak najednou v nějaké záležitosti se mnou mluvili jako s dítětem... :-? Asi je to tak u každého.
Každopádně teď už žiju jinde, ale s rodiči mám skvělý vztah, jeszdíme spolu na dovolenou a skoro každý týden se vidíme... Každý to má hold jiné.. Ale myslím, že je naděje, že to u Vás bude taky lepší ;-)
Co se týká nedostání na školu- to mě mrzí, ale nebuď z toho nějaká špatná. To se stane spousta lidem a je spousta  variant. Nějaké to odvolání, jet do ciziny třeba brigádničit, studovat jazykovou školu, pracovat... Neboj se. Rok není dlouhá doba. Jen vymyslet co by tě bavilo a zajímalo :-)

5 Bublushka Bublushka | Web | 25. června 2015 v 21:46 | Reagovat

[3]: nojo, každý to má jiné a pro každého je to jeho trápení největší... ty máš hezký přístup v pohledu na lidi, tak by to měl vidět každý, bohužel to lidi tak moc nevidí a řeší věci a lidi jen povrchně, díky za hezká slova :)

[4]: děkuji za moc pěkná slova... máš pravdu, zlepší se to, ale teď a hlavně v době kdy jsem to psala mi to přišlo neřešitelné... nojo, je to teď fakt složitý se v sobě vyznat a když mi náhle nechtějí pomoct ti nejbližší je to těžké... ale vím že v nejhorším u nich budu mít vždy podporu, tak si jich vážím jací jsou
a s tou školou už jsem se smířila, furt mě to mrzí, ale vím že to není konec světa...  ono nakonec bude dobře :) - a ještě jednou díky za hezká slova :-D

6 Matla Matla | 21. července 2015 v 15:35 | Reagovat

To nemáš vůbec zač:) A máš moc fajn blog, ráda ti sem chodím:) Tak zase připiš co je nového a užívej prázdnin ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama