Trošku se zpožděním pátý den- Dnes možná přibude i šestý :-).
Sebevražda- to je docela častá myšlenka dospívajících. A i já jsem se jí zabývala. Dospívání je období, kdy člověk hledá smysl života a smrti a tápe. Je to nejryzikovější období pro její spáchání.
Ale abych pravdu řekla, ani jsem nechtěla nikdy spáchat sebevraždu. Mám ráda život a chci žít ještě dlouho (jednu dobu jsem razytě tvrdila že do 130 :-D). Ale v hlavě jsem se tou myšlenkou často zabývala. A vlastně i nedávno :-). Občas když jsem smutná a zrovna nemám nikho komu bych svěřila a zdá se mi, že na mě všecko padá ta myšlenka v hlavě skáče a chce se uchytit. Ale já jí prostor nedám... přece odsud neodejdu jen kvůli tomu, že mám zrovna blbou náladu.
A jsou nědky chvíle, kdy čekám na přechodu a říkám si, že by mě mohlo porazit auto. Teď už si ty myšlenky vyháním z hlavy, ale stále mě nekdy napadá, že bych to mohla přežít a v tý nemocnici mít chvíli klid. Kravina, jo, ale občas to člověku skáče do hlavy ani neví jak.
Nejsem holka co by k tomu měla sklony a snad nejsem taková trubka, že bych to někdy změnila. Já sebevrahy považuju za sraby i když mi to hoděn lidí vyvrátí (jejich názor jim neberu). Prostě se radši zabili než aby zvládli situaci jako mnozí jiní. Nikdy přece neni tak hrozně, aby se člověk musel zabít. Sebevrazi to prostě vzdali a to není žádné hrdinství.
Takže já se nikdy sama nezabiju a doufám, že osud mi nechá ještě hodně let na život :-).





