Přijít o blízkého člověka vždy moc bolí. Ale nebojí to jako modřina, či zranění. Bolí to jako rána šípem dp srdce, rána do duše. Otevřená, taková, která vás nutí stále naříkat a často i plakyt. Silnější lidé se s tím dříve srovnají, ale šrám na duši mají furt. Někdo to však bere těžce a je mu moc smutno i po nějkolika letech.
Když mi umřel první děda, trošku jsem tušěila že tomu tak bude, když přišla babička s mamkou domů, ale nedokázala jsem tomu uveřit. A když jsem se pak ptala moc jsem se rozplakala. U druhýho dědy to bylo podobné.
Bolest na duši však nezpůsobí jen smrt blízkého člověka,ale i šikana či násilí páchané na vás ši někom v okolí. Když je někomu ubližováno, nebo je znásilněn, má na duši opravdu veliký šrám na celý život. Těžko se s tím později vyrovnává, a to i se smrtí. U smrti jde říct, že se třeba už má lépe, když byl někdo nemocný a nebo že na nás dohlíží. A u násilí ? no pokud je už po něm, dá se z něj toršku poučit, být opatrnější atd...
Bolest na duši je hrozná věc. Podle mě jsou slzy smutku krev duše která krvácí po nějakém duševním zranění.
Já už párkrát zažila bolest na duši a není to nic příjemného, to vám povídám, ale myslím, že se s ní každý bohužel minimálně jednou za život setká.






Máš pravdu:)