Pouť do říše slepoty - deníky pádu do vědomí- recenze

7. května 2018 v 20:34 | Bublushka |  Knihy

Na knihu Johna M. Hulla jsem narazila čistě náhodou v knihovně. Moje ruka po ní sáhla a já ihned tušila, že to bude něco mimořádného. Vždy mi vrtalo hlavou, jak se vlastně cítí slepci a jaké to je být slepcem (a jen zavřít oči pro to nestačí) - netoužím to poznat na vlastní kůži, ale přemýšlela jsem o cestě, jak to zjistit, avšak žádného slepce osobně neznám, abych se ho na to zeptala a je to i poměrně choulostivé téma. A pak se objevila tato kniha, která jakoby byla přesně tím, co jsem toužila poznat. Hullova kniha však není typickým vyprávěním, jak by mnozí čekali. Už od první řádků jsem vlastně byla překvapena, že se jedná spíše o autorovy úvahy nad vlastím životem občas protkány vlastními vzpomínkami a popisem každodenního prožívání. I přesto a možná i právě proto jsem se dokázala do mysli autora lépe vžít. Pří čtení jsem měla pocit, že vím, jaké to je a dokážu aspoň částečně pochopit jak to prožívá. Autor totiž dokonale pospal slepotu pro někoho, kdo nemá tušení, jaká je. Moje osobní představa před čtením byla totiž zcela jiná. Chvílemi jsem se však v mnohých úvahách v textu ztrácela a knihu jsem tak četla na můj vkus poměrně dlouho. Když by byl příběh více koncipován jako souvislé vyprávění, možná by mě ke čtení kniha táhla častěji. Takhle jsem si vždy musela najít správnou náladu na tuto poměrně náročnou knihu. Je tedy jasné, že kniha není pro všechny a lidé co čtou spíše pro zábavu, mohou být zklamáni. Kniha totiž vyžaduje i přemýšlení čtenáře a bez chvilkových pauz k zamyšlení po určitých pasážích není dojem z knihy celistvý. Kniha sama k častému zamýšlení přímo vybízí. I tak je velmi poetická a plná skvělých popisů z nichž je velmi překvapující, že okolí se dá vlastně popsat i jinak než vizuálně. Představovala jsem si sice vše i vizuálně, ale často jsem si ani neuvědomila, že autor popisuje jen zvuky, které ale svou povahou působily velmi vizuálně. Kniha je psaná bravurně a vlastně i dosti čtivě a dokazuje, že autor je v tom opravdu dobrý a na psaní má talent. I když kniha místy nudila, přinesla dokonalý popis života slepce a vývoj silného člověka. V závěru mě trochu zarazila velká časová mezera mezi posledními kapitolami, ale na dojmu z knihy to nic nezměnilo. A občas mi chyběly některé části z autorova života, které nejspíš do deníku nezaznamenal a musela jsem si je tak domyslet. I tak považuji knihu za skvělou a doporučila bych ji všem, kteří touží vědět, jak se cítí slepí a rádi poznají příběh silného a sympatického člověka. Při čtení se často cítíte jako sám autor a slepce budete po dočtení vnímat hodně jinak. O to víc pak ve mě kniha prohloubila otázku, jak svět vnímají lidé, kteří jsou slepí od narození o což se autor mírně opřel, ale bohužel téma více nerozvedl. John M. Hull umí psát opravdu dobře a o to víc zamrzí, že do češtiny byla z jeho velkého množství knih přeložena jen tato jedna.
Výsledek obrázku pro pouť do říše slepoty
File:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgFile:Full Star Yellow.svgSouvisející obrázek



 

Žiju přežíváním

17. dubna 2018 v 21:57 | Bublushka |  Kecy
Kapesní Hodinky, Čas, Písek, Hodiny, Ciferníku HodinMožná to není moc pozitivní a asi to není ani dobré, ale poslední dobou mám pocit, že žiju jen přežíváním. Tedy, že vždy nějak přetrpím týden, abych mohla být o víkendu s přítelem. Celkově mě moc škola nebaví a práce je sice fajn, ale zas tak kreativní jak jsem si představovala to není a tak to dělám spíš proto, že je to dobrá praxe a fajn přivýdělek. Proč mám ale už nějakou dobu tenhle přístup netuším. Můžete to souviset s mými depresemi a nebo s tím, že už jsem s přítelem dva roky a trávit čas bez sebe je stále horší. Nejsem závislá- nebo aspoň dřív jsem byla víc, teď se mi to dle mě podařilo zmírnit, ale možná to vidím zkresleně. Každopádně jak se teď blíží zkoušky a vše mě tak nějak stresuje, stále víc se těším, až to bude za mnou a budu mít konečně volno a budu si moct dělat co budu chtít. Čím to ale je? Že jsem si špatně vybrala školu? Nemyslím si- mě prostě už jen nějak nebaví to studování jako takové, chci to už mít za sebou. Nejsem holt studijní typ (a na doktorát nepůjdu ani náhodou :D ). Můj obor je zajímavý ale stejně se těším, až to dostuduji. A k tomu mě stresuje ta zatracená statistika, kterou letos opakuju a začla jsem se v ní opět ztrácet a bojím se, že to nedám a studovala bych tedy dva roky zbytečně. No, ale když se mi povedla na podruhé i ta matika tak si říkám, že nějaká šance je- tak snad. Jinak jediné co mě baví je divadlo ke kterému jsem se po roční pauze vrátila a udělala jsem moc dobře- protože se tím neuvěřitelně odreaguju a divadlo je prostě součástí mojí duše. Možná si teď říkáte, kam tento článek vede a já sama ani nevím, asi jsem ze sebe chtěla vyventilovat napětí poslední doby. Uvidíme, jak to půjde dál, ale zatím je to furt tak, že celý týden počítám dny, kdy nastane pátek a budu moc být opět s přítelem. Rádi bychom spolu už bydleli, ale není to jednoduché a stejně kvůli mému studiu bychom se viděli jen asi čtyři dny v týdnu, ale už aby to bylo. Jinak mi dny nějak splývají a ten rok utíká fakt neuvěřitelně- doufám že to tak nebude věčně, protože tenhle způsob života mě moc nebaví, ale je to jen fáze, která by se měla časem změnit. A musím vám říct, že se fakt těším hlavně na to až dostuduju a budu mít od všech škol, učitelů a úkolů pokoj- je to totiž na palici :D

Zažili jste to někdy? Co vám pomáhá?

Hlavní je udělat si čas pro sebe

15. března 2018 v 10:00 | Bublushka |  Kecy
Nohy, Ponožky, Obývací Pokoj, Osoba, Relaxační, StůlMohlo by se to zdát jako samozřejmé, nebo že to není žádná spásná myšlenka, ale já jako bych ji ještě donedávna neznala, nebo ji zapomněla používat. A přitom je to tak prosté. Člověk je stále ve spěchu a ve stresu a v tom všem zapomíná v první řadě na to hlavní a to na sebe. A to je přitom to nejdůležitější, aby byl člověk v pohodě.
Jak už tady párkrát psala, trpím depresemi a úzkostmi a rozhodla jsem se to řešit svépomoci, ne prášky. Studuji v Praze a to už je samo o sobě stresující. Každodenní cestování metrem kde jsou tisíce lidí, kteří se na člověka tlačí nebo jen tak postávají a překážejí, tomu moc nepřidává. Navíc mi dlouhý pobyt v podzemí nedělá moc dobře, tak se mi každou chvíli točí hlava a cítím se všemi těmi lidmi umačkaná. K tomu mi hlava třeští z toho, co musím udělat do školy, co mě ještě bude čekat, co se mi nepovedlo, co musím opakovat a to chci ještě chodit dostatečně často do práce. Pak se přidají všudypřítomné nemoci (od začátku roku už jsem stihla mít třikrát pořádnou rýmu) a je pochopitelné, že jeden už toho začne mít dost. V takových chvílích obvykle zavřu oči a začnu zhluboka dýchat a soustředit se na něco jiného. Myslím na lidi, které miluji, co pěkného jsem s nimi prožila, jak je mi s nimi dobře a že za pár dní už opět budeme spolu a bude líp. Což bohužel ne vždy pomáhá a některé dny mě to naopak víc rozesmutní. A v tom mi začala pomáhat věc, kterou jsme sice znala, ale zapomněla na ni-a to myslet na sebe. A tak jsem se začala rozmazlovat. Díky práci jsem na tom teď finančně líp a tak si trochu dopřávám. Kupuji si, na co mám chuť, častěji chodím jíst ven, dělám si radost maličkostmi apod. A pak se snažím si v tom nabitém týdnu najít aspoň jeden den celý pro sebe, kdy dělám jen to, co mě baví- koukám na seriály, čtu si, něco si napíšu, někdy jen tak brouzdám po netu nebo pospávám. A sama jsem se divila, jak to pomáhá a naplňuje energií. Když jsem byla mladší, dělala jsem to, ale nějak jsem na to časem zapomněla. A je to vlastně tak prosté a přitom tak skvělé.
V novém semestru se mi teď povedlo nastavit si rozvrh tak, že mám školu jen od pondělí do středy. Mám pak další čtyři volné dny, které věnuji práci do školy, divadlu, svým blízkým a přátelům a teď už hlavně i sobě. Za to ale mám ty první tři dny zcela nabité, protože jsem si do volných chvilek dne dala směny v práci a tak mám zápřah od rána do večera. Jsem pak vždy hrozně vyčerpaná, ale beru to jako takovou menší daň za ty čtyři dny volna, který si pak mohu rozvrhnout podle svého. Vše se pak i líp plánuje. A díky tomu mám častěji možnost si udělat ten jeden den v týdnu jen a jen pro sebe. Ne vždy mám čas jeden celý den, ale aspoň těch pár hodin v týdnu se snažím pro sebe najít vždy. A je to skvělé, protože si skvěle odpočinu a často si i v hlavě srovnám spoustu myšlenek a to mě posouvá dál. A to je znát i na tom, že se věcmi méně stresuji než dřív, začínám opět chodit mezi lidi a přestávám se bát prosazovat sama sebe a být svá. Protože to je to hlavní. Je to tak prosté a přitom tak potřebné. Myslet na sebe je důležité, protože tím se udržuje vnitřní pohoda, bez níž by byl člověk neustále ve stresu. Dnešní svět je uspěchaný a plný nervů a proto je o to víc důležité se v něm najít čas jen pro sebe. Vše se pak totiž zvládá mnohem líp.

PS: Tenhle článek píšu už podruhé. Včera jsem ho úspěšně napsala, přidala i obrázek a dala uveřejnit a náhle mě to odhlásilo a já zjistila, že se neuložil. To je tak, když si jednou řeknete, že si to neuložíte vedle, že to bude v pohodě a on vás schválně blog potopí. A tak jsem si řekla- no stres dodělám to zítra (s tisícem nadávek v hlavě) no a je to tu. Jo, naštvalo mě to, ale stejně jsem nemohla nic dělat. Takže don't worry be happy.
 


Chřipka a zkouškové je parádní kombinace

6. února 2018 v 16:10 | Bublushka |  Kecy
Konečně nastal ten nádherný čas po zkouškovém. A že mi to letošní dalo dost zabrat. Do začátku roku i zkouškového jsem vstoupila s úžasnou chřipkou, která se táhla skoro tři týdny a dozvuky má do teď. Stihla jsem to ještě před epidemií se kterou teď všude strašej :D. No ale rozhodla jsem se statečně, chřipka nechřipka, zdolat zkoušky. Naivně jsme šla na jeden předtermín i když jsem se nedokázala učit, ale za žádnou cenu jsme se přece nemohla odhlásit a dát si jinej termín. Tvrdohlavě jsem chodila i do práce, kde jsem vnímala na polovic a povedla se mi šílená chyba (z ministra dopravy jsem udělala ministra zahraničí), které bych se normálně nedopustila. No a zkouška se samozřejmě nepovedla. To se pak táhlo ještě na další dvě a mě začlo docházet že jsem to trochu přehnala. Chřipka mě sice skolila v době, kdy se mi to moc nehodilo, ale měla jsem se na vše vykašlat a prostě to vyležet-netáhlo by se to aspoň tak dlouho. Bouhužel se mi tím vším nastřádaly zkoušky na sebe a tak jsem jeden týden měla čtyři zkoušky ve třech dnech za sebou. No myslela jsem, že se zcvoknu. Ale moje hlava začala opět myslet a já se nějak zázrakem dokázala na vše naučit a udělat to. Pak mě čekala má nejobávanější zkouška- matika. Tu jsem totiž opakovala. A ještě jsem trochu podcenila přírpavu na první termín a ten jsem neudělala. To, že to je se mnou špatné se dokonce začlo šířit po škole, takže mi jeden spolužák nabídl pomoc, že mi dá nějaký materiály a projede si to se mnou. Nakonec bohužel neměl čas, ale dal mi aspoň ty papíry a tak jsem si je projížděla a počítala, ale měla jsem hrozný strach. Chytala jsem hrozné nervy a opravdu jsem se bála že to podělám a vyhoděj mě. A pak přišel test, kterej se mi zdál nějak podezřele lehký a nakonec jsem to dala dokonce na C, což je vážně dobrá známka když jsem z toho několikrát projela. Neuvěřitelná úleva. A ta byla tak velká, že jsem tak trochu podcenila přírpavu na ještě jednu opravnou zkoušku z ájiny a podělala to :/. Test byl teda dost těžký, ale je pravda že jsem se tomu moc nevěnovala. Naštěstí mi dala učitelka ještě jednu šanci a to jsem s tím ani nepočítala, tak snad to dopadne. Ale v zásadě už mám zkošky za sebou a je to neuvěřitelná úleva.
Za to složité a náročné období jsem si ale srovnala dost věcí v hlavě a došlo mi, že nemá smysl se tolik stresovat a brát věci tak vážně. Nemá to cenu a spíš to člověku přitíží. Kdybych radši myslela na sebe a opravdu jen ležela, udělala bych líp a nebyla bych tak ve stresu. I proto a aby mě už tolik nepřepadaly deprese a úzkosti, jsem se rozhodla se víc soustředit na sebe, dělat si víc radost a myslet hlavně na své potřeby. Nejsem robot. Snad mi toto myšlení vydrží co nejdýl. Zatím to je fajn, protože už se mi začíná vracet pozitivní pohled na svět. Tak snad mě to zas nepřejde :D

Druhé kolo voleb na vesnici, policie, drby a rekordní účast

5. února 2018 v 12:27 | Bublushka |  Historky
Zdravím v novém roce. Už je to doba co jsem sem něco napsala, ale bylo toho teďka hodně- o tom ještě napíšu. Zatím vám sem ale dám článeček který měl původně jít do Novinek, ale nějak zapadl a asi ho ani nevydaj- stejně je už na něj trochu pozdě. Tak ho dám aspoň sem, abych se podělila s vámi o své dojmy z voleb. Druhé kolo u nás bylo divoké.

Jako již tradičně jsem se i letos účastnila voleb jako člen komise v naší malé vesnici Hrachoviště u Býště v Pardubickém kraji, kde žije okolo 100 obyvatel a právoplatných voličů bylo v druhém kole pouhých 71. Čekání na jednotlivé voliče bylo tak poměrně zdlouhavé. Ale na to je už po několik let se neměnící volební komise, zvyklá. Čas si krátí luštěním křížovek, čtením a povídáním si mezi sebou o všem novém co se za poslední dobu v okolí změnilo. Do diskuze se zapojili i někteří voliči, protože se s členy komise znají osobně a volbu si tak spojují s příjemným popovídáním. Dlouhou chvíli komisi zpříjemňuje i občerstvení, které si z části donesly členky komise, a z části přivezla starostka ze základní školy v Býšti. Komise dostala jako tradičně chlebíčky. Jinak pak měli kuřecí stehna, gulášovou polévku a slané vdolky.

Další články


Kam dál