Michal Šefara: Podsvětí- recenze

12. září 2017 v 18:17 | Bublushka |  Knihy
Malá recenze na mojí poslední přečtenou knihu.

Kniha Podsvětí se odehrává v Pražském metru a to je na ní velmi přitažlivé. Sám příběh se pak točí kolem stále častěji se objevujících tajemných úkazů v metru a okolností s nimi souvisejících. A protože se už skoro rok sama dost často pohybuji v Pražském metru a mám ráda tajemné příběhy, byla pro mě kniha jasnou volbou. Už od začátku se do knihy příjemně začetlo a hrdinové mi přirostli k srdci. Stránku od stránky se to vše příjemně stupňovalo až k docela nečekanému konci. Kniha sem i četla moc dobře a ani jsem nebyla zklamaná koncem jak mnozí čtenáři píší, spíše překvapená. Na konci totiž zůstalo ještě pár otázek a nevysvětlených záhad, což možná byl i autorův záměr. Jsem moc potěšena, že máme v naši zemi tak šikovné autory a že to s budoucností naší knižní tvorby nebude špatné. Kniha se povedla a moc příjemně se mi četla. Mile mě potěšilo propojení hrdinů a trochu mě zarazil konec, ale ne ve špatném slova smyslu. Příjemné čtení. Autor má opravdu velký potenciál. Jsem zvědavá na jeho další počiny a knihu vřele doporučuji lidem co mají rádi tajemno a metro jim přijde trochu zvláštní.

http://www.elcaonline.org/clientimages/28102/athleticwebsitejasoncarrera/yellow_star.gifhttp://www.elcaonline.org/clientimages/28102/athleticwebsitejasoncarrera/yellow_star.gifhttp://www.elcaonline.org/clientimages/28102/athleticwebsitejasoncarrera/yellow_star.gifhttp://www.elcaonline.org/clientimages/28102/athleticwebsitejasoncarrera/yellow_star.gifhttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c8/Black_Star.svg/432px-Black_Star.svg.png
 

Měsíční kroniky: Winter- recenze

23. srpna 2017 v 13:43 | Bublushka |  Knihy
Konečně jsem dočetla poslední díl mé oblíbené série Měsíční kroniky a zde je na něj moje recenze:

Moc příjemná četba. S celkovým zakončením měsíční série jsem spokojená. Ne však nadšená jak jsem byla u předchozích dílů. Nemyslím si ale že by to bylo tím, že by kniha byla hůř napsaná než předchozí díly- to ne, bylo to stále stejně skvělé a hrdinové sympatičtí- ale neužívala jsem si to tolik jako dřív. Je to možná tím, že od četby předchozích dílů jsem "vyrostla" a kniha je přece jen určena pro mladší čtenáře. I tak se ale dobře četla, protože autorka je skvělá a umí svými slovy dobře vystihnout pocity i atmosféru. Jen na můj vkus šlo hrdinům nějak moc vše podle plánu, vždy se v nejhorším ukázala někde záchrana nebo náhodou okolo běžel spojenec. A skončilo to tak sladce a dobře, až z toho bolí zuby. Ano, pokud to bereme jako pohádku, z nichž tato série vychází- nejde vlastně o chybu. Ale asi jsem už zkažená všemi těmi katastrofickými filmy a knihami :D . Proto vlastně tato série byla mezi vší tou krutostí taková jiskra naděje, že nemusí být vše tak špatné a to je myslím dobře a pro dospívající čtenáře o dost lepší než veškeré vyvražďovačky. Sérii vřele doporučuji všem milovníkům fantastiky a dospívajícím co mají rádi trochu drsnější četbu, ale stále doufají v dobro. Protože hlavně to tato série prosazovala a to se jí povedlo. Jsem ráda že jsem jí byla součástí a myslím že se k ní i někdy vrátím.
http://www.elcaonline.org/clientimages/28102/athleticwebsitejasoncarrera/yellow_star.gifhttp://www.elcaonline.org/clientimages/28102/athleticwebsitejasoncarrera/yellow_star.gifhttp://www.elcaonline.org/clientimages/28102/athleticwebsitejasoncarrera/yellow_star.gifhttp://www.elcaonline.org/clientimages/28102/athleticwebsitejasoncarrera/yellow_star.gifhttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c8/Black_Star.svg/432px-Black_Star.svg.png

Jaký byl Brutal assault 2017 očima výčepní

22. srpna 2017 v 15:58 | Bublushka |  Historky
Tak už je to víc než týden co jsem byla pracovně na metalovém festivalu Brutal assault v Josefově a až teď jsem si našla čas napsat o tom takovou menší reportáž. Tak zde něco o mé čtvrté pracovní příležitosti na Brutale.
(Má označkovaná ruka, tradiční pivko před fesťákem a mé točení :3 )

Vše začlo už v úterý, den před festivalem, kdy jsem po návštěvě u babičky dojela do Jaroměře a prošla se pěšky až do Josefova na místo práce. Je to vždy kus cesty, ale nevadí mi to, je to fajn procházka. Tam jsem se zaregistrovala k práci a čekala jen na večer, kdy nám měli rozdělit směny. Nějak jsme byla ale mistifikovaná a protože nám řekli, že nám přijde hromadná smska, kde to bude, poctivě jsem čekala na ni. Mezitím jsem si zašla na tradiční pivko před fesťákem a byla spokojena. Když bylo už deset večer a furt nic nepřišlo, už mi to fakt přišlo divné a tak jsem se zašla zeptat osobně do zázemí. Tam mi bylo řečeno, že rozdělování už dávno proběhlo- v děvět. Já to jako obvykle nevěděla-ale to bych nebyla já, že? A tak jsem narychychlo scháněla místo, kde se rozdělovalo. Chvíli trvalo než jsem to našla, ale nakonec jsem úspěšně dorazila a osazení ze mě nebylo moc nadšené, ale místo jsem nakonec dostala přiřazeno. Ulevilo se mi, skoro jsem se bála že už pro mě nic mít nebudou. A tak jsem mohla jít konečně v klidu spát. Letos jsem konečně zas mohla spát v kasárnách a měla přístup do zákulisí tak jsem byla spokojena. Nebýt toho množství prachu a tvdré země, bylo by to dokonalé- ale furt lepší než spaní ve stanu.
(Rotting Christ)
Směny jsem tentokrát měla pořádné- čtrnáct hodin a to ještě v zásadě přes dobu téměř všech kapel. První den to bylo dlouhé, ale dalo se to, jen mě šíleně začly bolet nohy. Druhý den jsem si rozmyslela věčné stání na nohou po loňských zkušenostech a byla radši vzadu u píp než ve předu u kas, protože tam si člověk nesedl a sama jsem se přistihla jak mi lidi časem začli lézt na nervy :D . Druhý den by se dal zvládnout kdyby na mě nezačlo něco lízt. Nejspíš z toho všudypřítomného prachu kterého jsem se nadýchala a vyčerpání, jsem dostala chřipku. Měla jsem teploty a bylo mi fakt blbě. Ale já tvrdohlavě, jak u mě bývá zvykem, vydržela u práce- těch peněz by byla škoda. A aspoň jsem měla výmluvu proč nejít dopředu. Bylo hezké jak se mnou všichni soucítili a byli milí. Čekala bych odsouzení a pocity, že se flákám, ale možná tím, že jsem něco skoro furt dělala, jsem je přesvědčila, že nejsem simulant. Další nemilá věc ten den, byl čas směny. Zrovna ten večer jsem chtěla jít na mojí oblíbenou kapelu Rotting Christ, která hrála v jednu hodinu ráno a tak jsem si myslela, že to budu v pohodě stíhat. Směna den předtím mi končila v jednu tak jsem předpokládala, že druhý den to bude stejné- jen k mojí smůle si ten den lidi zabrali směnu od jedenácti do jedné už předemnou a zbyla jen směna od dvanácti do dvou. Nakonec jsem to nějak domluvila i vzhledem k mému zdravotnímu stavu, že budu moct odejít o hodinu dřív, ale samozřejmě se mi ta hodina už nepočítala- a ona každá stovečka chybí. A samozřejmě, další dva dny už směny od jedenácti do jedné volné byly- nojo to je smysl pro humor mého života- fakt mi to asi musí dělat schválně :D. Ale koncert jsem si nakonec užila i když dost pršelo, ale nějak mi to nevadilo. Kvůli tomu, že mi bylo ještě trochu blbě a byla jsem ospalá, jsem si to neužívala jako obvykle, ale i tak jsem byla ráda že jsem je viděla a koncert byl fakt super. Hráli teda převážně novější skladby, ale to nakonec nevadilo, jen mám radši ty starší, ale ono se toho v padesáti minutách moc stihnout nedá. Když pak koncert skončil a já šla kolem bagstage do kasáren, dostala jsem nápad zajít na podium za klukama a požádat je o fotku. A já, s tím jak jsem stydlivá, jsem vyšla nahoru a řecky oslovila dva členy kapely (je to Řecká kapela ) zda si se mnou udělají fotku. A oni moc ochotně svolili. Sekuriťák nás na můj mobil vyblejskl, já jim řekla jak jsou super a s úsměvem od ucha k uchu šla pryč. Super pocit, že jsem je mohla vidět a ten den pak díky tomu stál za to. Super zážitek.
(Vítězná fotka <3 )
Další dva dny už šly tak pohodově. Už mi nebylo tak špatně a zjistila jsem že nemocné jsou skoro všechyn holky- takže nejspíš nějaká hromadná epidemie :D. A taky se změnilo počasí- z prvích dvou teplých dní náhle zima a deštivo. Ale dalo se to přežít. Směny díky počasí pak už nebyly tak hrozné a dopředu už jsem taky nebyla tak často posílána. Točila jsem převážně pivko a uklízela špinavé kelímky a dost seděla, takže mé nožky letos přežily ve zdraví. Fajn byl i kolektiv, milí lidé a s pár z nich jsem si i mile popovídala. Jediné co mi ke konci začlo vadit jak se někteří mezi sebou hrozně pomlouvali, že tamta nic nedělá a tamta je taková a maková, ale spíš jsem se tím bavila. Říkala jsem si proč je to baví a dál mlčky seděla a občas s někým prohodila pár slov. A tak nějak jsem si během těch dlouhých směn a probělých nocí (fakt se mi tam blbě spalo na tvdrdé zemi a furt jsme se budila) řekla, že pokud nebudou příští rok nějaké dobré kapely, asi se už na to vykašlu. Je to fakt náročné a nějak mě ta práce už nebaví. Peníze jsou za to pěkné, ale vzhledem k tomu, že si chci najít brigádu přes rok, je ani tolik nebudu potřebovat. Ale i tak jsem si tehle rok užila. Viděla jsem teda jen jednu kapelu, ale ani mi to nevadilo. Penízky za to stály a byla tam opět ta super atmosféra a moc milí lidé. A na to jak většinová společnost plaší, že metaláci jsou agresivní, tak jsem se přesvědčila, že vůbec. Poslouchají sice agresivní hudbu ale jsou to tak milí lidé. Stačilo když nám na půl hodiny odešly kasy a nemohli jsme prodávat pivo a oni se při té informaci jen smáli a brali to v klidu. Brutal je plný milých lidí a i letošní ročník se dost povedl, jen pro pracovníky je holt náročný, ale díky tomu je takový, jaký je.
 


Řecko - fotoreportáž

10. srpna 2017 v 10:09 | Bublushka |  Historky
Letošní prázdniny mám zážitků plné a tak se mi nastřádaly hned dvě dovolené. Jako tradičně jsem jela do svého rodného Řecka za rodinou a letos jsem s sebou konečně mohla vzít přítele, abych ho představila rodině. Oba jsme z toho byli trochu nervózní, ale nakonec to vše dopadlo moc dobře a naplno jsme si to užili.
-vyrazili jsme brzo ráno z domu aby jsme stihli autobus v Praze a vydali se na dlouhou cestu vstříc Řecku. V první části pobytu jsme měli být u babičky jen sami dva bez rodičů a to provázelo nutnost zajistit si taxík k domu. Byla jsem z toho značně nervní jestli to zvládnu a zda to nebude moc drahý, protože jsem si nikdy taxík neobjednávála ještě k tomu v řečtině, ale nakonec to bylo lehčí než jsem čekala a ani moc drahé. Dorazili jsme k babičce, která byla nadšená a ráda že tam jsme a přítel se jí moc líbil. První den jsme jen odpočívali protože cesta byla náročná. Druhý den jsme si už zašli k moři. Bylo to moc fajn a jen nastaly menší komplikace s autobusem na pláž, protože jsem si nebyla jistá jak to chodí a chytli jsme si zrovna autobus co to vše hrozně objížděl. Ale nakonec jsme dorazili. Cestou zpět nás ale zastavila revizorka s tím, kam až jedeme a já neznalá názvu zastávky řekla jméno města, protože jsme si myslela ,že to tam spadá a revizorka se hned zhrozila že máme špatné lístky a musíme si dopaltit. A ještě když jsme chěli vystoupit, říkala, že do centra to ještě je pět minut, ale tam my nechtěli. Nakonec jsem zjistila, že jen došlo k nedorozumění a revizorka nám to zbytečně zkomplikovala, ale aspoň jsme přišli na to, jak to je, že máme správné lístky a jaká zastávka je tedy ta, kam jezdíme a už problém nebyl.
-první týden, když jsme byli sami jsme si užívali. Chodili jsme ven na různé procházky a k moři. Občas večer na vínečko do jednoho fajn podniku. V sobotu jsme zašli na místní tržnici, kde jsme prošli i část, kam jsem obvykle nechodila, tam kde prodávali ryby. Byl to moc fajn zážitek a nakupili jsme si plno fajn mailčkostí a dárečků.
Fotka uživatele Klárka Karasaridu.
-v neděli pak dorazil taťka a dokonce i strejda s tetou a sestřenkama. Takže tam bylo živo a plno. Nakonec část osazení odjela a celý týden tam s námi zůstaly dvě sestřenky. Jezdili jsme společně, teď už konečně autem, k moři a bylo fajn. S přítelem jsme pak chodívali večer ven na vínečko a procházeli se u moře i po městě. A s taťkou jsme jeden den vyrazili večer ven do jednoho pěkného podniku a moc jsme si to užili. I druhý týden utekl jako voda a opět přišel čas na odjezd. Cesta byla pohodová, jen se dost protáhla kvůli zdržování na hranicíh a koloně při cestě na Prahu, takže jsme domů dorazili až večer. Dovolená byla moc fajn a náramně jsem si to užili, počasí bylo špičkové a máme plno zážitků. Prostě léto ja má být.

Švýcarsko- fotoreportáž

7. srpna 2017 v 18:13 | Bublushka |  Historky
Na začátku července jsem si na dva týdny zajela k příteli do Švýcarska, kde od února bydlel u táty. Bylo to vlastně poprvé co jsem jela do jiné země než do svého rodného Řecka a musím říct, že to stálo za to. Podělím se s vámi o své zážiky i s pár fotkami. A pokud se chcete pokochat krásami Švýcarska skrz oko mého foťáku, můžete tak učinit i na mém facebooku kam jsem už před nějakou dobou přidala většinu svých fotek. Teď ale z naši fotoreportáži.
-první dva dny jsme si uživali hlavně sami sebe, protože jsme se dlouho neviděli, a tak nějak relaxovali. A aby jsme nebyli jen zalezlí doma, procházeli jsme se po okolí Hitzkirchu- městečka kde přítel bydlel. Bydlení to bylo takové skromné, pokoj v bývalém hotýlku, ale stačilo. A okolní příroda tam byla špičková. Stačil výhled na blízké jezero kam jsme se také jednou zašli smočit a krásné hory v povzdálí. A počasí také vyšlo celkem fajnové. Většinou sluníčko a jen pár slejváků a bouřek, které ale netrvaly dlouho.
-dny ubíhaly celkem rychle, ale pohodově. Večery jsme trávili s vínem a filmy. Nesměly chybět ani romantické koupele

-když už se pomalu chýlil den odjezdu rozhodli jsme se zajít k blízkému zámečku kousek za městem. Místo je to opravdu krásné a cesta k němu plná pěkných pohledů. Dokonce jsme cestou zpět našli útulnou stezku skrz les kde bylo ten den opravdu krásně.
-předposlední den jsme si navečír udělali maličký výlet do vedejší vesnice na pivko. Bylo to moc fajn a došli jsme do takové milé malebné staré hospůdky. Na fotce je cestou viděný starý dům, první v místní vesničce. Je prostě náherný. A to co se mi na švýcarských domech líbí nejvíc jsou ty okenice- které měla většina domů- je to něco krásného. A někdy byly okenice přidržovány zvláštními hlavičkami, které mě neuvěřitelně fascinovaly. Škoda že jsem si stihla vyfotit jen jednu u našeho domu.
-poslední den byl ze všech nejnabytejší. Shodou okolností se nám na ten den nastřádaly plány co měly být rozděleny do dvou dnů. Ale nakonec se to dalo pohodově stihnout a ještě mít čas na oběd před cestou. Dopoledne jsme se na mé přání zajeli podívat na hory. Cestou jsme navštívili ještě jeden blízký zámeček v němž sídlí základní škola. Moc pěkné místečko s parádním výhledem. Pak se jelo na pohoří alp. Cesty k němu byli klikaté a celkem strmé, ale dalo se to zvládnout. Potkali jsme dokonce mladíka, co to vyjížděl na kole :D. Nešli jsme samozřejmě úplně nahoru, ale kousek jsem se prošli. A bylo to tam nádherné. Svěží vzhuch, krásná příroda a ty hory. Také jsme si nasbírali kamínky s přítelem-naši společnou zálibu a kochali se okolím. Potom jsme zajeli do blízkého města Lucern, odkud jsme také měli odjíždět. Je to místo plné krásných domů, kašen, mostů a jezera. Je tam opravdu krásně a za těch pár hodinek procházky jsme toho viděli tolik a to stále nebylo vše. Odpoledne to bylo nádherné. Odjezd pak byl o to smutnější. Ale zakončení těch šestnácti dní ve Švýcarsku bylo úžasné. A zpět jsem jela s přítelem, který začně žít opět v Česku. Takže cesta byla fajn a jak probíhala přes noc tak i rychle utekla. A už teď vím, že se do Švýcarska určitě ještě několikrát podívám. Je tam krásně.

Další články


Kam dál